Discover What the World Thinks of U.S.

End of the American Daddy Fairy Tale

For black viewers, Cosby became an example of possible success in life and career; for whites he was proof that they no longer had to feel guilty about the scars of slavery and persistent racism.

<--

Hořící auta, vyrabované obchody, reportéři v plynových maskách. A stovky novinových komentářů o přetrvávajícím rasismu v americké společnosti. Souběžně s tímto divadlem, které vyvolala událost ve Fergusonu, se ovšem v USA odehrávají další dramata. Sice o dost subtilnější, ale rovněž s motivem viditelných a stále bolavých rasových jizev.

Tati, to je trapný...

Od prezidenta Obamy to nebyl dobrý nápad, když si minulou středu v Bílém domě s sebou před televizní kamery vzal obě dcery, šestnáctiletou Maliu a o tři roky mladší Sashu. Většinu času se je snaží držet stranou očí veřejnosti. Tentokrát Obamovi ale asi přišlo, že k tradičnímu ceremoniálu, kdy prezident USA před svátkem Díkůvzdání udělí milost jednomu či dvěma krocanům, děti tak nějak patří. Vždyť je to tak roztomilé.

Jenže zapomněl, že Malia a Sasha už nejsou dětmi. "Proboha, tati, to je trapný... Já chci odsud pryč," signalizovala jasně "řeč těla" mladých slečen Obamových, co si o celé věci myslí a jak se právě cítí. Noha přes nohu, pohrdlivý výraz ve tváři. Give me a break! Každý, kdo má doma teenagera, přesně ví, o čem je řeč. A že s tím se nedá, ale vlastně ani nesmí bojovat, každá reakce jen vyvolá další vzdor.

Elizabeth Lautenová, která byla do tohoto pondělka zaměstnankyní kanceláře republikánského kongresmana Stephena Leea, doma děti nemá, a tak udělala tu neuvěřitelnou, s odpuštěním, blbost, že na Facebooku Obamova děvčata pokárala. "Projevte trochu úroveň. Buďte rovny té situaci. Chovejte se, jako by pro vás Bílý dům něco znamenal. Oblékejte se tak, abyste si zasloužily respekt, ne místo u baru."

Lautenová porušila tabu, že k dětem amerických prezidentů, kteří jsou právě ve funkci, se nečichá. Už to by asi nepřežila, k její vynucené rezignaci ale vydatně přispěl i rasový podtón celé záležitosti.

Běloška si zde vyšlápla na černá děvčata, která jsou přitom pro svět důkazem, jak dlouhou cestu urazili američtí černoši od dob segregace. Proč by je dnes směl někdo takto veřejně ponižovat? "Je to zákeřné. Lautenová ve svém myšlení cestuje zpět do nechutných časů a míst, kdy černé ženy neměly žádný respekt, kdy jim byly odpírány ctnosti vyhrazené jen bílým ženám. A tomuto pohledu se i dnes stále dobře daří," napsala za mnohé komentátorka listu Washington Post, černoška Mary C. Curtisová.

Curtisová pak tuto příhodu provázala s Fergusonem. Podle ní to svědčí o stejném problému, jaký je v pozadí zastřelení osmnáctiletého mladíka Michaela Browna. Na černošské děti se prý v USA hledí jinak než na bělošskou menšinu. "Rasový" pohled mladým černochům ani nedovoluje, aby mohli být dětmi. Dělá z nich, jako v případě Michaela Browna, "démony" nebo je, jako v případě Malii a Sashi, nespravedlivě deklasuje.

Zdá se to za vlasy přitažené? Možná z pohledu zvenčí, ale ne už tolik zevnitř americké společnosti. Je úplně jedno, pokud v inkriminovaném facebookovém vzkazu Liz Lautenové nic takového necítíte. V části amerického veřejného diskurzu to prostě je.

Curtisová nebyla zdaleka jediná, kdo v názoru Lautenové našel latentní rasismus. Vyjádřila se k němu ovšem velmi otevřeně. Názor Lautenové je podle komentátorky postižen "historickou zátěží", stereotypy o "špatných černošských matkách, o královnách sociálních dávek". A v principu jde tedy opravdu o to samé, co sledujeme ve Fergusonu. Část společnosti vášnivě nesouhlasí, že by s tím měl rasismus cokoli společného. Jenže jiná část stále těch samých Spojených států je o tom naopak nezvratně přesvědčena.

Konec komedie

Poprvé se o tom mluvilo veřejně už v roce 2006, kdy slavný černošský komik Bill Cosby uzavřel mimosoudní vyrovnání se ženou, která jej rok předtím obvinila za znásilnění. Cosby, který se do té doby prezentoval jako vzorný manžel a otec, tehdy připustil, že své choti Camille v průběhu manželství tak úplně věrný nebyl. Veškerá nařčení, která od té doby stále přibývala (že si na svých častých záletech sex i vynucoval, a to někdy za použití omamných drog), však popíral. A Spojené státy mu to věřily.

Ještě letos v září vyšla velká Cosbyho biografie, podrobná, pětisetstránková kniha od bývalého zpravodaje Newsweeku Marka Whitakera (Cosby: His Life and Times), která pomíjela veškeré pochyby ohledně vznesených obvinění. Až teď, doslova v posledních dvou třech týdnech, se najednou vše dramaticky zhroutilo.

Jedna po druhé dávají od Cosbyho ruce pryč televizní společnosti, které s ním chystaly nové pořady, případně chtěly reprízovat staré. Veřejně se jej zříkají celebrity, pro něž byl tak dlouho vzorem, smýkají s ním novináři, kteří s Cosbym celé roky vedli oslavné rozhovory.

Televizní moderátoři David Letterman či Queen Latifah komika najednou nechtějí jako hosta do svých show. Vysoké školy, kde dostal čestné doktoráty, přemýšlejí, zda by bylo možné je odebrat. Nadace, kterým finančně přispíval, si od něj už nevezmou ani dolar. A ve ctihodné washingtonské instituci Smithsonian National Museum of African Art si lámou hlavu, co si počít s expozicí, kterou otevřeli sotva před pár týdny a která je celá sestavena z umělecké sbírky věnované muzeu právě Billem Cosbym.

Ale proč až teď, po bezmála deseti letech od prvního veřejně vzneseného obvinění? Má s tím něco společného Ferguson? Odpovědět by bylo možné technicky, jak se pokoušejí někteří novináři, když upozorňují, že v době sociálních sítí to jednou muselo přijít a že tou rozbuškou bylo před necelým měsícem virální video, ve kterém si z Cosbyho sexuálních eskapád udělal legraci mladý černošský komik Hannibal Burres.

Jenže pravda je, že Amerika dlouho nechtěla vidět skutečného Cosbyho, bála se konce jednoho velkého krásného mýtu. Nechtěla procitnout z pohádky o velkém "americkém tátovi" černých i bílých, který těm prvním ukazoval cestu k úspěchu a rovnoprávnosti a těm druhým nabízel čisté svědomí, že i oni dělají, co mohou, aby se Amerika chovala rasově spravedlivě.

A sejmu vaše viny...

Dnes sedmasedmdesátiletý Cosby totiž nebyl "jen" nějaký komik. Byl první černoch, který v americkém showbyznysu prorazil na vrchol. V polovině 60. let jej televize NBC obsadila - jako prvního černocha v hlavní roli sitkomu - do série I Spy, parodie na bondovky. Cosby získal třikrát za sebou cenu Emmy.

Ještě mnohem většího úspěchu pak v letech 1984 až 1992 dosáhl jeho vlastní sitkom The Cosby Show. Ze seriálu o černošské středostavovské rodině doktora Cliffa Huxtablea, který s manželkou Clair vychovává pět dětí, se stal společenský fenomén. Nebyla to jen vtipná televizní podívaná, byl to obraz Ameriky, kterou by ona tak ráda sama byla. Ameriky, kde černošský otec svým dětem vštěpuje, že se vzděláním a prací je pro ně americký sen stejně dosažitelný jako pro kohokoliv jiného - černého či bílého Američana. Pro černošské diváky byl Cosby majákem a vzorem a z bílých zase snímal jakýkoli pocit viny za možné přetrvávající jizvy otroctví a přetrvávající rasismus.

Tento "gospel" navíc Bill Cosby přenesl i do svého občanského života, když v posledních patnácti letech veřejně vystupoval jako mravokárce černošské komunity. Zdůrazňoval důležitost tradiční rodiny, vyzýval černochy, aby se -dříve než si začnou stěžovat - sami chopili vlastních životů, práce, dětí, občanské zodpovědnosti.

Černá i bílá Amerika mu naslouchala, stal se hlasem a svědomím společnosti, která chtěla věřit tomu, že "postrasová" Amerika je možná a že právě Cosby je živým důkazem. V roce 2002 mu George Bush udělil Prezidentskou medaili svobody. A když byl Barack Obama v roce 2008 zvolen do Bílého domu, psalo se o tom, že právě Cosby byl jedním z těch, kteří mu vydláždili cestu. A mělo se snad tohle vše zhroutit kvůli nepodloženým obviněním ze znásilnění? Navíc ve většině případů patnáct dvacet let starým incidentům, kdy se to přece ještě tak nebralo?

Možná by pohádka mohla dál nějaký čas trvat, možná by nikdy neskončila, ale Ferguson ji rozbil. Jak už to bývá, v dramatických chvílích nakonec spadly masky, došlo na upřímnost. "Co by asi teď Cosby řekl k Michaelu Brownovi?" ptá se za mnohé jiné černošská komentátorka Kelley Carterová na zpravodajském webu BuzzFeed. "Cosby - a jeho role doktora Huxtablea - reprezentoval bezpečné černošství," píše Carterová k tomu, že černochy Cosby inspiroval, bělochy uklidňoval.

Teď je to pryč. Možná zbyl, jak píše Carterová, doktor Huxtable. Ale už jen jako fiktivní postava, ne jako živý člověk z masa a kostí. A tak "postrasový" sen zatím opravdu zůstává jen snem.

Taková "normální" rodinka

Sitkom The Cosby Show vysílala stanice NBC v letech 1984 až 1992 a stal se jedním z nejúspěšnějších amerických pořadů svého žánru. Za obrovským diváckým ohlasem příběhů fiktivní rodiny Huxtableových z newyorského Brooklynu stál nejen vtipný scénář a dobré herecké výkony, ale také to, že ústřední postava sitkomu, komik Bill Cosby (představitel otce, porodníka Cliffa Huxtablea) nabídl Američanům obraz funkční černošské rodiny z vyšší střední třídy. Pro černošské diváky se Cosby stal vzorem možného životního a profesního úspěchu, pro bílé to byl důkaz, že už se nemusejí cítit provinile za jizvy otroctví a přetrvávající rasismus. Jenže to byla fikce, jak ukazuje třeba rasově podbarvená diskuse, kterou v minulých dnech vyvolala kritika chování a oblečení dcer prezidenta Baracka Obamy.







Leave a comment