Discover What the World Thinks of U.S.

Obama’s Colts: Not Too Low-Slung

Where’s the hope and change that many in the U.S. call for every time some crazy gunman strikes?

<--

Kde je naděje a změna v tom, po čem mnozí v USA volají, kdykoliv udeří nějaký šílený střelec? Americký prezident Barack Obama, jehož před sedmi lety vyneslo k moci chytlavé marketingové heslo o naději a změně, procítěně vždy promluví o nutnosti skoncovat s praxí volného prodeje zejména poloautomatických útočných pušek. Učinil tak po masakru prvňáčků na základní škole v Connecticuu (2012), po jatkách v černošském kostele v jihokarolínském Charlestonu (2015) nebo po teroristickém útoku v kalifornském San Bernardinu (2015).

Odsud z Evropy, kde nad vším jen kroutíme hlavou, mu houfně dáváme za pravdu. Nakonec ale vše jaksi nepochopitelně skončí pod jeho stolem nebo pod stolem kongresmanů a senátorů, až tedy na kosmetické úpravy, třeba ty, které Obama navrhl nyní. Hodlá zpřísnit udělování licencí pro prodejce zbraní. Což je sice řekněme pěkné, leč na věci to zjevně nic nemění.

Bylo by však příliš jednoduché svalovat vše jen na Obamu, resp. rozebírat jeho zjevně chabou schopnost se prosadit, neboť s přístupností zbraní nedokázali hnout ani jeho předchůdci. Vlastně když už je řeč o něm, spíše by bylo zajímavé se zamyslet, jak je možné, že za jeho mandátu stoupl počet Američanů, kteří podporují ústavně zakotvené právo na dostupnost zbraní. Zejména se zvýšilo procento republikánů odmítajících nějaké zásadní omezení. Není to tím, jak se vyostřila rasová nesnášenlivost a vyhrotila politická polarizace, které přitom právě on sliboval zahlazovat?

Ale nechme tedy Obamu a jeho vliv na dějiny. Trpký paradox je v tom, že Američané, a to už nehledě na svou politickou orientaci, v drtivé většině souhlasí s určitým zpřísněním prodeje, tj. se zavedením čehosi na způsob

zbrojních pasů, jejichž držitel bude muset zvládnout psychologické testy.

Jenže se nic neděje ani na úrovni jednotlivých států. Důvodem je hluboce zakořeněná představa, že by si lidé měli za svou bezpečnost ručit sami a nespoléhat se na policii. Proto lze po masakrech také slyšet i mnohé, nám nepochopitelné hlasy, které naopak volají po ještě větším uvolnění prodeje zbraní. Kdyby každý byl ozbrojený, tvrdí lidé, mezi nimiž, pozor, někdy bývají třeba i ředitelé škol a internátů, mohl by se útočníkovi bránit.

Je to politická kultura, jejíž počátky lze sledovat až k dobám osídlování Divokého západu. Nám může připadat rozporuplná, až sebevražedná, ale faktem je, že se na americké scéně zatím nenašel lídr, jenž by dokázal věc nějak vyřešit − prostě jakkoliv, jen aby šílených útoků bylo méně.







Leave a comment