America’s Premature Farewell to Europe

<--

Předčasné americké odcházení

Je už čas, aby se relativně bohaté evropské země sdružené v NATO o sebe postaraly samy. Jenže ekonomická krize bude vlády tlačit k dalším škrtům. Tak je možné, že americký předpoklad obranně soběstačné Evropy, je zatím předčasný.

Nová válka o Falklandy je naštěstí zatím ze všeho nejvíc soubojem silných prohlášení. Ale už jen jako válečné cvičení je to poměrně poučné. Jak upozornili někteří bývalí britští velitelé, za sice nepravděpodobného, ale zároveň nikoli nemožného scénáře, že by Argentinci na Falklandách obsadili tamní letiště RAF v Mount Pleasant, neměla by Británie, jak si ostrovy vzít zpět.

Své letadlové lodě totiž v rámci obranných škrtů v minulých letech poslala do šrotu nebo odprodala, stejně jako se zbavila letounů Harrier, schopných kolmého startu z menších palub. Britové sice od loňského roku mají s Francií dohodu o možném využití jejích námořních lodí, ale s úspěchem lze pochybovat o tom, že právě s případným argentinsko-britským konfliktem o Falklandy by chtěla mít Francie cokoli společného.

Nůžky v NATO

Žádné “sdílení” vojenské techniky – čili sharing, jak zní jedno z nejoblíbenějších slov v současném NATO – by se prostě nekonalo. A přesto, že jde o extrémní a teoretický případ, ukazuje to, jak škrty v obranných rozpočtech členských států NATO už skutečně mění a omezují vojenské možnosti aliance. Zároveň to ilustruje politické limity zmíněného “sdílení”, které má být společně s nadnárodním “sdružováním” vojenských prostředků a sil (neboli pooling) podle NATO základní cestou, jak se vůbec nějak vyrovnat se stále omezenějšími výdaji na bezpečnost většiny členů.

Šetřit teď budou i USA, v příštích deseti letech může jít až o 1 bilion dolarů. Obrovský nepoměr, kdy Amerika sama hradí 75 procent výdajů NATO, se ani tím nezmění. Pro názornost: souhrnné obranné výdaje všech evropských členů NATO v roce 2010 činily 275 miliard dolarů, o 12 procent méně než v roce 2008. Návrh rozpočtu Pentagonu na rok 2013, tedy na první rok “škrtů”, zní 525 miliard dolarů a po započtení plánovaných výdajů na zámořské operace (především na Afghánistán) je to 613 miliard.

Pokud se ovšem už teď něco mění, je to názor Spojených států na jejich účast při zajišťovaní bezpečnosti v Evropě. Nová vojenská strategie USA přesouvá hlavní zájem Ameriky do Asie a Pacifiku a dále do oblasti Blízkého východu. Což není překvapivé, tato změna akcentu začala už dříve. Stejně jako už administrativa George Bushe v roce 2004 mluvila o snížení amerického vojenského kontingentu v Evropě na dvě ze čtyř armádních brigád.

Teď se ovšem dřívější plány stávají realitou a ze strany Američanů jde o nevratný proces, který se do budoucna jen urychlí. “Většina evropských zemí je v současnosti zdrojem bezpečnosti spíš než jejím příjemcem,” říká nová americká strategie.

Předčasný americký odchod?

Jinými slovy: je už čas, aby se relativně bohaté evropské země, sdružené v NATO a většinově v EU, o sebe postaraly samy. Jenže ekonomická krize a zadlužené státní kasy ovšem budou evropské vlády tlačit k dalším škrtům. Zmíněné “sdílení a sdružování” se sice nabízí jako řešení, ale například české pokusy v rámci Visegradu, které ztroskotávají na tom, že Slovensko a Maďarsko už v podstatě nemají co sdílet a Polsko si tradičně hledí svých zájmů, ukazují, že praxe vázne. A když k tomu připočteme, že v hospodářsky strádajících evropských státech mohou jen posilovat nacionalistické a sebestředné nálady? Tak je možné, že americký předpoklad nejen obranně soběstačné, ale vůbec vnitřně bezpečné Evropy je zatím předčasný.