Ten Years Since the Trumped-up Aggression Against Iraq

<--

Od americké invaze do Iráku uplynulo přesně 10 let. Mnozí v USA ji dnes považují za chybu, která stála daňové poplatníky biliony dolarů, z nichž miliardy byly rovnou vyhozeny oknem. Devastaci, kterou invaze způsobila Iráčanům, vypočítat nelze. Odhad organizace Just Foreign Policy ve chvíli, kdy vznikají tyto řádky, konstatuje, že v důsledku invaze zemřelo 1 455 590 Iráčanů.

Bushova administrativa invazi zdůvodňovala snahou zlikvidovat irácké zbraně hromadného ničení, které ovšem neexistovaly. Neokonzervativci z okolí George Bushe a jeho viceprezidenta Dicka Cheneyho nicméně neúnavně veřejnosti předkládali pochybné důkazy pro svá tvrzení a manipulovali zprávami tajných služeb, aby agresi obhájili. Inspektoři OSN, kteří tvrdili, že Irák zbraně hromadného ničení nemá, byli ignorováni, místo toho se do médií dostávaly falešné zprávy o uranu z Afriky, iráčtí exulanti byli využíváni jako spolehlivé zdroje „zaručených“ informací o vývoji iráckých zbraní. Vyšetřovací výbor Sněmovny reprezentantů v roce 2004 identifikoval „237 zavádějících prohlášení o hrozbě z Iráku, která pronesli prezident George Bush, viceprezident Dick Cheney, ministr Donald Rumsfeld, ministr Colin Powell a poradkyně pro otázky národní bezpečnosti Condoleezza Riceová“. A jak konstatovala agentura McClatchy´s, snaha podložit lži alespoň něčím hmatatelným vedla Cheneyho a Rumsfelda, aby „vyvíjeli neúnavný tlak na vyšetřovatele, aby proti vězňům používali brutální metody s cílem získat alespoň částečné důkazy o spolupráci mezi Al Kajdou a režimem Saddáma Husajna“.

Cheney pak do svých lží zamotal i Českou republiku. 9. prosince 2001 na tiskové konferenci zmínil „dost dobře podloženou zprávu“, podle níž byl Muhammad Atta, jeden z útočníků z 11. září, o rok dříve v Praze, kde se setkal s vysokým činitelem irácké tajné služby. Posléze odtajněné dokumenty nicméně prokazují, že CIA už den před tiskovkou Cheneyho informovala, že tato zpráva byla falešná, a že podle jejích informací „únosce z 11. září Muhammad Atta do České republiky v uvedeném termínu necestoval“.

To Cheneymu nezabránilo, aby o „české stopě“ nemluvil. Důkazy neměl, ale lži fungovaly i bez nich. Typickým je třeba jeho prohlášení z roku 2002: „Stručně řečeno, není pochyb, že Saddám Husajn má zbraně hromadného ničení. Není pochyb, že je shromažďuje, aby je použil proti našim přátelům, našim spojencům a proti nám.“ A bylo to. Ústředním motivem těchto lží byla propagandistická kampaň s cílem spojit Saddáma Husajna s Al Kajdou a tím i s útoky z 11. září. Média i politici to opakovali tolikrát, že tomu mnozí Američané – nejspíš nejen ti — věří dodnes. O “koalici ochotných”, mezi nimiž figurovala i Česká republika, nemluvě.

„Když USA zahájily invazi do Iráku, průzkum New York Times/CBS tvrdil, že 42 procent Američanů bylo přesvědčeno, že Saddám Husajn nesl přímou odpovědnost za 11. září,“ připomněla nyní na Democracy Now indická spisovatelka a aktivistka Arundhati Royová. „Další průzkum ukázal, že podle 55 Američanů Saddám Husajn přímo podporoval Al Kajdu. Žádný z těchto názorů nebyl založen na důkazech, protože žádné neexistovaly. Vše vycházelo z náznaků nebo jasných lží šířených korporátními médií, známými coby „svobodný tisk“, která jsou hlavním pilířem, o nějž se opírá současná americká demokracie. Veřejná podpora válce proti Iráku byla založena na vzájemně propleteném systému falše a zrady, koordinovaném americkou vládou a věrně opakovaném korporátními médii.“

Šéf zbrojních inspektorů OSN z roku 2003 Hans Blix v týdnu pro CNN prohlásil, že „irácká válka byla hrůznou chybou a porušením Charty OSN. Válka měla zničit zbraně hromadného ničení, které neexistovaly. Válka měla eliminovat Al Kajdu v Iráku, ale tato teroristická skupina v zemi až do doby po invazi neexistovala.“

Výsledkem agrese je Irák de facto rozpadlý na šíitskou, sunnitskou a kurdskou část a většími městy i deset let poté pravidelně otřásají pumové útoky. Stovky jejich obětí pak den za dnem připomínají, že Bushova invaze ve svém důsledku jen uvrhla Irák do sektářských bojů, vedle nichž je svržení jednoho diktátora a obsazení cizích ropných polí pozitivem velmi diskutabilním.

About this publication