Trump’s Arab NATO: It’s Already Been Tried

<--

KOMENTÁŘ: Trumpovo arabské NATO. Takový pokus už tu byl

11. srpna 2018 9:05

Funkční vojenská aliance musí mít jasně definovaného nepřítele. Nejlépe takového, který má myšlenkový systém přesně opačný, než ten, který takové sdružení vyznává. Sama aliance je pak o to silnější, oč pregnantněji je definovatelný jednotný názorový svět, který její členové sdílejí, píše v komentáři český velvyslanec v USA Hynek Kmoníček.

NATO v období studené války bylo dokonalým příkladem. Bojovalo proti myšlenkovému světu komunismu a ten ho správně vnímal jako ideového, nikoliv jen vojenského nepřítele. Po konci studené války a zániku myšlenkového světa komunismu i NATO prochází obdobím, kdy není schopno na dlouhodobé bázi definovat, kdo je jen protivník a kdo nepřítel, jak mezi nimi rozlišovat a přijmutím které myšlenky se člověk stává z jednoho tím druhým.

Rusko dneška je stejně kapitalistické, jako sami členové NATO, rozdíl mezi liberální a neliberální demokracií je pro mnoho lidí zachytitelný spíše v příliš intelektuálních definicích často velmi předpojatých souditelů a tak i sama Ruská federace, dědic dřívějšího hlavního nepřítele SSSR, v průběhu let přechází z kategorie do kategorie tak, jak si doba a její média žádají na základě většinového hodnocení ruského chování. Při vědomí komplexnosti problému jak jasně definovat, kdo je kdo a jak se jím stal, přichází americká administrativa s myšlenkou nové aliance, „arabského NATO“.

Tato nová aliance by se měla jmenovat MESA /Blízkovýchodní strategická aliance, česky tedy asi BSA/, měla by sdružovat osm arabských států, z toho šest z oblasti Zálivu a k nim Egypt a Jordánsko a měla by být „hrází proti íránské agresi, terorismu a extremismu“, jak ji definoval mluvčí americké Národní bezpečnostní rady. V realitě by tedy měla být vojenským sdružením sunnitů proti íránským šíitům s tím, že by útok na každého jednoho z nich byl považován za útok na všechny tak, jak říká v NATO článek 5.

Jakkoliv je to na povrchu myšlenka odvážná a chvályhodná a v některých částech by neformálně mohla fungovat (spolupráce tajných služeb proti Muslimskému bratrstvu), v realitě je myšlenka arabské vojenské aliance BSA proti Íránu s účastí USA stejně praktická jako učit ptačí vejce létat. To je také myšlenka odvážná, potenciálně užitečná a současně neprakticky idiotská.

Je totiž zřejmé, na jaké vnitřní problémy by tato aliance narážela a které by si musela vyřešit dříve, než se kdy vůbec potká s nepřítelem. Hlavní hybatel sdružení, Saúdská Arábie, je hlavním protivníkem Íránem sám vnímán jako zdroj sunnitské „agrese, terorismu a extremismu“. A prvním problémem je, že někteří „budoucí alianční spojenci Saúdů“ je mimo záběry kamer vidí přesně takhle, tedy jako by sami byli spíše Íránci než saúdští spojenci. Navíc skutečný hlavní protivník Íránu – Izrael – nesoucí většinu zátěže zadržování jeho moci, samozřejmě vůbec nemůže být členem jakéhokoliv arabského vojenského sdružení.

Jeden pokus už tu byl, dopadl pod psa

Chceme-li učit vejce létat, je praktické podívat se do historie, zda se o to již někdo nepokusil a s jakým výsledkem. Ušetří to čas. Když se v roce 2014 na vrcholu vzestupu tzv. Islámského státu ohrožené arabské státy pokusily vytvořit něco podobného BSA, byl výsledek pod psa. První tři ze spojenců se ihned rozhádali v roztomilé rodinné hře, kde Katařané dále rozvíjeli vztahy s Muslimským bratrstvem, které nadále hodlalo sesadit režim v Egyptě, který ale podporovali Saúdové.

K pevnosti sdružení pak ještě Ománci přispěli vřelostí vztahů k Íránu, tedy hlavnímu nepříteli, se kterým ale současně jejich spojenci Saúdové bojovali v Jemenu ve své proxy válce. Na Sýrii se pak již samozřejmě nedohodl vůbec nikdo s nikým a celá slavná Aliance zanikla dříve, než si mohla vytvořit alespoň komisi pro úvahy o svém vzniku. Dokonale tak navázala na předchozí proti-iránský blok Penninsula Shield Force projekt z 80. let, který zkolaboval, když jeden jeho člen, Irák, obsadil druhého člena, tedy Kuvajt, a oba pak zapomněli na šíity.

Připočítejme do rovnice neustále se měnící vztahy mezi rodinně často spřízněnými sunnitskými dynastiemi Zálivu, kde o momentální státní politice často rozhoduje vztah dědičného vladaře k tomu či onomu bratranci za hranicemi, početné šíitské komunity uvnitř budoucí sunnitské aliance, přimíchejte do guláše štiplavé otázky, jestli sunnitský Irák není už dávno šíitský Irák, odkdy jsou USA sunnitské, a nakolik šíitská bude nakonec syrská alawitská elita a výsledek je celkem jasný.

Až se tedy v půlce října sejdou arabští sunitští vůdci ve Washingtonu s prezidentem Trumpem, aby projednali další koordinovaný postup vůči Íránu, jasná je jenom jediná věc: nebudou mít nedostatek finančních prostředků. Budou mít ale nedostatek všeho ostatního.

Autor: Hynek Kmoníček, český velvyslanec v USA

* 22. října 1962

• vystudoval Pedagogickou fakultu a arabský jazyk na UK v Praze; v letech 1994-1995 postgraduální studium moderní historie na univerzitě v Jeruzalémě

• od roku 1995 na MZV na odboru Blízkého východu

• v letech 1999-2001 náměstek ministra

• v roce 2013 jmenován ředitelem zahraničního odboru prezidentské kanceláře

• od roku 2016 velvyslancem v USA

ženatý, čtyři děti