How Osama’s Death Increased Demand for Deep Fat Fryers

<--

Můj tchán slyší dobře. Je mu pětasedmdesát, ale uši má jako rys. Vidí hůř, což o to, ale při telefonování – hlavním způsobu našeho styku v posledních letech – to zas tak moc nevadí. Můj tchán je Afghánec a bydlí v Kábulu.

Používám ho často jako zdroj informací, jako takový lakmusový papírek při zjišťování nálad afghánské veřejnosti. Někdy je dokonce ochotný podniknout takový sociologický minivýzkum – oběhne sousedy a bratrance a dotazuje se celkem profesionálně, co si myslí o…

Zavolala jsem tchánovi i tentokrát, Byl to asi dvě hodiny poté, co světové agentury přišly se zprávou, že vůdce Al Kajdy Usáma bin Ládin je mrtev. Tchán se podivil, a řekl, ať chvíli počkám, že má na papírku napsáno, co ode mne potřebuje, a papírek nemůže najít.

Vzpomněla jsem si, jak jsme v roce 2001 s tehdejším mým agenturním kolegou Jaromírem Štětinou podnikly vlastní sociologický průzkum. Když jsme zjistili, že řada Afghánců vůbec netuší, proč Američané podnikli invazi do jejich země, nechali jsme si poslat z Čech nahrávku teroristického útoku na “dvojčata” z 11. září. Sehnali jsme si generátor, televizi a video a sezvali naše řidiče, tlumočníky, kuchaře a bodyguardy.

Skutečně pozorně sledovali, jak letadla narazila do věží, jak hořící lidé vyskakovali z oken, jak se New Yorkem valil dým a ženy plakaly, muži si rvali vlasy. Nehnuli brvou, tihle Afghánci. Pak to skončilo a nejstarší z nich, náš soused Adžmal, prohlásil: “Tak kvůli těmhle dvěma zničeným panelákům k nám vtrhli? A jen 3 tisíce mrtvých?” Byl zklamán. Můj tchán ho doplnil: “Nám Sověti zabili milión lidí a vypálili celou zemi, a nikam se nehrneme.” I neštěstí je relativní.

Později se Američané snažili dopadnout Usámu a talibánského vůdce mullu Omara s pomocí místních obyvatel. Rozhazovali všude plakátky s jejich podobiznami. Můj tchán se tak díky Američanům dozvěděl, jak vypadá vůdce Al Kajdy a šéf talibů. Zatímco celý svět jejich tváře znal, v Afghánistánu, kde žili, je viděl málokdo. Televize byla zakázaná a fotky živých bytostí v jediných novinách, které směly vycházet, jakbysmet.

Zatímco Evropa už zapíjela smrt nepřítele, Afghánci ještě ani netušili, že je po něm. Když se to dozvěděli, projevili pramálo vzrušení. (“Proč by ho zabíjeli? Vždyť je to jejich člověk,” sdělil mi tchán většinové mínění panující v Afghánistánu.) Pak tedy připustil, že to je spíš dobrá zpráva než špatná, ale že by byl radši, kdyby Američané zlikvidovali jednoho úředníka z ministerstva vnitra, který si vzal od tchána úplatek, a pak pas vyrobil na úplně jiné jméno. “Teď se všechno změní, nebojte dědo, ryba smrdí od hlavy,” utěšovala jsem ho. “Ryby nejsou, lovili jsme je granatáma a granátů je stále míň. A teď jich bude vůbec málo,” usoudil tchán, že smrt Usámy způsobí nedostatek munice na afghánském trhu. “Jo, strašně bychom chtěli f..ri..ť.ák,” přelouskal z papírku. “Takovej velkej, co největší, na pstruhy.”