Ten Lost Years Since 9/11

<--

KOMENTÁŘ: Deset ztracených let po 11. září

9. září 2011 14:21

Nevím, jak stanovit diagnózu ohleduplněji, ale Západ se po 11. září 2001 zbláznil. Přestal se chovat racionálně a nechal se mužem, který se skrýval v jeskyni a vedl skupinu džihádistů, vykolejit tak, že přestal vnímat skutečné výzvy budoucnosti. Už za to platí, a bude platit ještě dlouho.

Za deset let se svět hodně proměnil, ale překvapivě málo z toho souvisí přímo s útoky z 11. září a tím, jak si svoji budoucí podobu představoval těsně po nich.

Ne, ten den nezměnil svět v tom smyslu, jak se tehdy lacině psalo. Usáma bin Ládin byl velkou hrozbou, ale nebyl novým Hitlerem, jak se tenkrát naznačovalo, přímým ohrožením “naší civilizace, naší svobody a našeho způsobu života”, jak říkal George Bush.

Ne, Usáma nedělal velkou historii. Dělal jen velké titulky.

Výhybkář Usáma

Nebyl mužem, který měl největší vliv na dějiny začátku tisíciletí tím, že ohrozil Západ. Uspěl v jediném: nastavil mu výhybku, po níž sám vjel na slepou kolej.

Vzpomínám si ještě, jak se předělávaly noviny, kdykoliv ze své skrýše Usáma promluvil. Byly to týdny, kdy viceprezident Dick Cheney říkal, že další teroristické útoky jsou nevyhnutelné, ředitel FBI Robert Mueller varoval Američany, že by se měli připravit na vlnu dalších útoků a ministr obrany Donald Rumsfeld dodal, že dříve či později získají teroristé přístup ke zbraním hromadného ničení.

Pamatujete, byly to ty doby, kdy noviny běžně plnily články o tom, co by se stalo, kdyby v New Yorku vybuchla atomová bomba, a jak si ji džihádisté mohou pořídit a dopravit ji tam. Zdálo se, že teroristé jsou všude kolem. Všude byl taky antrax.

Ze skupiny fanatiků řízených z jeskyně se stalo bezprostřední existenciální ohrožení srovnatelné s nacisty za druhé světové války a komunismem za té studené.

“Budou terorizovat sami sebe”

Nazvětšovali jsme si stíny a pak jsme s nimi bojovali. Ztratili jsme proporce. Aby bylo jasno: al-Káida byla skutečnou hrozbou, a přestože byla sražena na kolena, pořád jí zůstává. Ale nikdy nebyla smrtelnou hrozbou.

My jsme jí na to však naletěli, i když nám svůj plán sami prozradili. V roce 2004 se v jedné ze svých videonahrávek bin Ládin chvástal, že přinutí Ameriku, aby si škodila sama. “Jediné, co teď musíme dělat, je vyslat vždy dva bojovníky, aby někde zamávali kusem hadru s nápisem al-Káida. Hned tam míří generálové a Amerika utrpí lidské, ekonomické a politické ztráty.”

Jindy prohlásil: “Američané budou terorizovat sami sebe.”

“A my jsme mu vlezli do jeho pasti,” napsal k tomu legendární televizní komentátor Ted Koppel. “Stálo ho to jen několik set tisíc dolarů a devatenáct jeho lidí. “A to stačilo, aby se bin Ládin se svou relativně malou organizací několika set fanatiků stal jednou z nejznámějších mezinárodních franšíz hned po značce McDonald’s. Dosáhl někdo z protivníků Ameriky více s menšími náklady?”

Co všechno to stálo

Zato Amerika si pustila pořádně žilou. Šok z 11. září byl nevýslovný, tomu odpovídala i reakce. Svržení Talibanu v Afghánistánu bylo správným, rázným a nezbytným řešením. Pak přišel těžký omyl v Iráku. Abú Ghrajb, Guantánamo, mučení. Vše posvěceno velkým posláním, bojem se smrtelným ohrožením v rámci “války s terorismem”, což byl termín, který nakonec Amerika tiše hodila do koše. Ale škody už byly učiněny.

Těsně po 11. září měla Amerika morální podporu většiny světa, kterou potom promarnila v Iráku. Dnes zní až neuvěřitelně, že po pádu Talibanu se o Americe hovořilo jako o novém Římu pro 21. století. Teď je unavená, protože další roky jí ukázaly limity její moci. Ukázalo se to dobře v Libyi, kde jen přihlížela akci NATO. Když teď dokonce i republikáni hovoří o nutnosti vrátit vojska domů, Američané jim tleskají.

Nehledě na životy, všechno to stálo obrovské peníze. Na rozdrcení jedné skupiny teroristů Amerika vynaložila až čtyři biliony dolarů, což je, jak spočítal týdeník The Economist, součet všech amerických schodků v letech 2005 až 2010. I tyhle výdaje se staly jednou z příčin finanční krize, která, jak se opět lacině říká, otřásla důvěrou v možnosti západního modelu.

Ale následky mají více vrstev. Hysterie prvních let a blamáž s iráckými zbraněmi hromadného ničení, které se nikdy nenašly, přinesly i nedůvěru k politikům. Mnohem méně než dříve lidé věří, když stát sděluje něco o terorismu, financích a budoucnosti. A to i tehdy, když dokonce říká pravdu. Skoro jako by platilo nevěř ničemu, pokud to není oficiálně popřeno.

Rovněž média se nepředvedla jako protiváha. Americký tisk disciplinovaně papouškoval tvrzení politiků o Saddámových raketách a bojových plynech i špinavých jaderných bombách al-Káidy. Kdo četl knihy o druhé světové válce, s překvapením si uvědomil, že tehdy byli američtí novináři mnohem kritičtější a zkoumavější než za “války s terorismem”, přestože tenkrát šlo opravdu o všechno: svobodu, civilizaci a miliony životů.

Hovoří se dokonce o začátku amerického úpadku. Osobně na něj nevěřím. Amerika zůstává jedinou supervelmocí. Ale už nemá sílu, aby sama určovala, kudy se budou světové události ubírat.

Hlavní film běžel jinde

Je to tím, že zatímco Amerika se ve vedlejších sálech věnovala svým kasovním trhákům jménem Afghánistán a Irák, hlavní film desetiletí běžel jinde.

Jak říkali Američané hořce po Vietnamu: Zatímco my jsme běhali v džungli, Japonci prodávali v Saigonu motocykly. Zatímco hlavní titulky patřily bin Ládinovi, budoucnost se psala v Číně, Indii či Brazílii. Rozhodující pro budoucnost není islámský terorismus, ale přesun moci ze západu na východ. Světový řád už nepatří jen Západu.

Není pochyb, že “válka s terorismem” uchránila svět před dalšími atentáty, ale vynaložené úsilí bylo často přemrštěné a neodpovídalo významu hrozby. Deset ztracených let už Americe a tudíž Západu nevrátí ani to nejstatečnější komando Navy Seals, jaké na jaře dostalo Usámu.

Od 11. září 2001 uplynulo deset let a to už je dost dlouhá doba na to, aby si Amerika konečně prožila katarzi a jednou provždy se od toho dne osvobodila. Její budoucnost závisí na tom, jak rychle zase zaostří na to, co je skutečně důležité. Měla by začít hledět dopředu a ne nahoru, jestli tam zase neletí nějaká letadla.