Post-American World

<--

Fareed Zakaria ve své světoznámé knize o americkém ústupu ze slávy o mnoha aspektech celého jevu hovořil, o mnoha se zmínil letmo nebo i vůbec. V Evropě, zahlcené vlastními problémy, nám s plnou naléhavostí nedochází, že za oceánem se celá řada problémů vyhrocuje povážlivěji nežli na starém kontinentě.

Vzpomínám si, jak se naše naděje k této zemi po léta upíraly, a k celému mému mládí patří vzpomínka na každovečerní ladění stanice Voice of America. Je zcela nepochybné, že Amerika, která se původně zrodila z ducha sekty, a chtěla v daleké zemi vybudovat obec Boží, je svým psychickým ustrojením výtečně vybavená pro boj s “říšemi zla” typu nacismu či komunismu.

Nadiktovaná demokracie

Řada tradicionalistických amerických politiků vidí politickou praxi jako aplikovanou teologii podnes. Problém nastává ve chvíli, kdy žádné velké “souručenství ďáblů” ve světě u moci není a “osu zla” je nutno pracně hledat, aby svatá válka “za demokracii a liberalismus” mohla pokračovat (výsledky jsou často podivuhodné: ač bych rozhodně nechtěl žít na postfidelovské Kubě, Haiti, nominálně demokratické a kapitalistické, by mne děsilo ještě víc).

Tento “náš džihád” se do pozoruhodných detailů podobá tomu islámskému, v němž spatřuje vlastní jungovský stín, jejž ale v mnoha směrech překonává. Svět se také dělí na dvě poloviny, tu “správnou”, kde už kýžený stav nastal, a na tu, kde je za něj třeba všemi prostředky bojovat – nějaké výklady o “právu národů na sebeurčení” zde nemají mnoho místa. Amerika se pak upřímně diví, že nemá všude jen přátele.

Co by asi vyvolal stav, kdy by Saúdská Arábie bodovala a hodnotila země celého světa, jak pokročily v dodržování šaríy, či Čína, jak udržují rovnováhu principů jin a jang, případně principy konfucianismu? Po skončení možnosti reálného výboje navenek se síly mnoha společností obracejí v autodestrukci a Americe se nevede jinak.

Jak známo, většina našich snažení se převrací časem v pravý opak, a to tím více, čím víc se “tlačilo na pilu”. I snaha po maximální svobodě se za oceánem převrátila ve stav, kdy každý každého vnímá jako potenciálního nepřítele, který by jej mohl žalovat a ničit jeho existenci: učitelé se bojí žáků, lékaři pacientů, kdo udělá sebemenší chybu oproti systému neustálého “posichrovávání”, může dopadnout velmi zle. Pochválit spolupracovnici účes či pohladit cizí dítě po hlavě je poukázkou na veleprůšvih, dát i tomu vlastnímu pusu na dobrou noc se stává pomalu zdrojem rizika.

Marketingová spravedlnost

Je dobře připomenout, že takto drasticky nedestruoval elementární mezilidské vztahy ani komunismus, ani nacismus. Neustálý imperativ “politické korektnosti” znemožňuje se o celých velkých okruzích problémů jakkoli smysluplně bavit, naroubován paradoxně na právní představy a praxi, účelnou v pionýrské době, ale anachronní dnes. Představa, že čím více právníků v zemi, tím větší reálná spravedlnost, je bludem.

Krize, která se jeví jako ekonomická, je ve skutečnosti i v Americe krizí celospolečenskou. Střední stav, živitel celé společnosti, mizí jako sníh na slunci a panství pomyslu přesáhlo jakoukoli zdravou mez: marketing je vším, realita ničím. Prezident Obama, který zajisté neproslul počiny neblahými, ale také žádným krokem z krize, se svou “s předstihem” udělenou Nobelovou cenou ukazuje celý tento vliv obchodu s nadějí: těžko si nevzpomenout na Coca-Colu, nechutný cukerný roztok omotaný chumlem propagačních bájí.

Těm, kdo kdysi čerpávali naději z večerního éteru vlnícího se přes oceán, je zajisté nostalgicky smutno, ale měli by se spíše starat, jak se v postamerickém světě sami ubrání.

Autor je biolog a filozof