Time for an Economic NATO

<--

Pokud by se v rámci dohody o zóně volného obchodu podařilo odstranit zbývající regulace, tak by se hospodářský růst po obou stranách Atlantiku podle některých odhadů zvýšil až o 2 procenta.

Pokud bychom posuzovali nedávnou prezidentskou kampaň v USA z hlediska toho, co pozitivního z toho vyplývá pro transatlantické vztahy, nic moc nového bychom tam nenašli. Pokud se o Evropě mluvilo, tak jsme v podání republikána Mitta Romneyho slyšeli o zahnívajícím socialismu.

Za rétorikou kampaně se ovšem přece jen skrýval jeden nadějný předpoklad. Ať už v USA vyhraje Obama, nebo Romney, oživení by se mohla dočkat agenda, o které se po obou stranách Atlantiku mluví už od 90. let. A to možnost, že USA a Evropská unie konečně vstoupí do vážných jednání o vytvoření transatlantické zóny volného obchodu. A když se teď ohlédneme za pár týdny, které uplynuly od amerických voleb, tak vše nasvědčuje tomu, že tento okamžik skutečně přichází.

V matici politické vůle, zájmu byznysu a ekonomických argumentů do sebe vše zapadá. USA se jen pomalu zotavují z těžké recese a velmi potřebují udržet a pokud možno zvýšit hospodářský růst. Na ekonomickém oživení, jako nezbytné podmínce možného budoucího východiska z krize, je pak o to více závislá Evropská unie. Z různých studií přitom vyplývá, že pokud by se v rámci dohody o zóně volného obchodu podařilo odstranit zbývající dovozní tarify a regulační opatření, tak by se hospodářský růst po obou stranách Atlantiku zvýšil o 0,5 nebo (podle nejoptimističtějších odhadů) až o 2 procenta.

Zopakujme si známá fakta. USA a EU dohromady představují polovinu světového HDP a více než třetinu globálního trhu. Přímé zahraniční investice USA v EU v roce 2011 činily dva biliony dolarů, dvakrát více, než kolik Amerika investovala v kterémkoli jiném regionu. V opačném gardu unie v USA loni investovala 1,6 bilionu dolarů, čtyřikrát více než v kterémkoli dalším regionu. Je vlastně s podivem, že tyto dva bloky, které jsou navíc propojeny kulturně, zatím neutvořily volnětržní společenství. Důvody, které tomu dosud bránily, především ochranářská opatření v zemědělství, potravinovém a farmaceutickém průmyslu, nebude ani teď jednoduché překonat. Ale ještě nikdy předtím neznělo od nejvyšších politiků (Angela Merkelová, David Cameron či Hillary Clintonová) i z důležitých institucí (Rada Evropy, Evropský parlament či americký Kongres) takové odhodlání začít vážně jednat.

Ještě do konce tohoto roku by měla “Vysoká pracovní skupina EU-USA pro zaměstnanost a růst”, která vznikla loni na podzim s cílem zhodnotit možné vytvoření transatlantické zóny, vydat závěrečnou zprávu. S velkou pravděpodobností bude doporučující, jak ukazuje několik týdnů staré vyjádření evropského komisaře pro obchod Karla de Guchta, podle něhož je na obou stranách “poprvé za dlouhé roky skutečný zájem na dohodě”. A za americkou stranu to vše shrnula ministryně Clintonová, když uvedla, že klíčovou otázkou pro USA a Evropu teď je, zda dokážou “investovat stejnou energii do ekonomických vztahů, jako už daly do bezpečnostního partnerství”. Čímž nemyslela nic menšího, než že přišel čas, aby Amerika a Evropa vytvořily svého druhu “ekonomické NATO”. Tedy aby učinily nezbytný krok k obhajobě své společné budoucnosti.