The Freedom to Shoot

<--

„Snydám. Dva minut.“ Manžel mě svolává k výsledku svého víkendového kulinářského úsilí brilantní češtinou, která velmi, velmi pomalu, ale přece jenom prosakuje do jeho mozkových závitů navzory úpornému úsilí se jazyk země mléka, strdí a korupce nikdy nenaučit. Ale dnes se z jeho hlasu vytratil euforický tón, který v něm obvykle vůně slaniny vyvolává.

Od chvíle, kdy se internetem jako morová infekce rozlezla zpráva o dalším střílení v americké škole, muž není ve své kůži. Jen potřásá hlavou a vzdychá. Jako by to bylo něco nového. Jako by už dávno nebylo jasné, že tyto hrůzné incidenty nejsou nahodilé.

A opět byl střelec duševně narušený. A opět tomu – a jemu – nikdo nevěnoval pozornost?

Mladí střelci, kteří s železnou pravidelností navštěvují americké školy, jsou lidé, kteří nemají co ztratit. Jsou možná vyšinutí, ale nejsou hloupí. Jsou osamělí a ztracení. Vědí, že ten masakr zřejmě nepřežijí. Někdy se dokonce na konci sami zabijí. Přesto jdou a udělají to. Protože už není nic, co by pro ně v jejich pozemské existenci bylo atraktivnější než umřít při nesmyslném vraždění.

Podle mého názoru to, co dělají, je jejich poslední zoufalý výkřik. Něco, co konečně zcela jistě upoutá pozornost na ně a jejich problémy. Protože jinak tu pozornost upoutat zřejmě nejde.

Kdysi jsem na blogu psala, že Spojené státy mají statisticky jednu z nejvyšších prevalencí duševních nemocí na světě. To by ještě nebyla taková tragédie, kdyby ovšem USA zároveň nebyly zemí, ve které péče o mentálně nemocné silně zaostává za úrovní vyspělých států. Přitom právě u mladých lidí má včasné podchycení nemoci kritický význam, protože jinak jde jejich strmý pád do hlubin deprese nebo šílenství už těžko zastavit. To samozřejmě neznamená zavírat duševně nemocné do klece, jako se to ještě zhusta dělá v Česku, ale nelze je v tom nechat samotné. Fakt, že poslední střelec pocházel z finančně zajištěné, byť rozvrácené rodiny, neznamená, že se jeho “zjevně nedobrému” duševnímu rozpoložení věnovala náležitá pozornost nebo že byl léčen.

Spousta Čechů i Američanů si myslí, že stát je jen od toho, aby „svobodné“ občany prudil a vybíral od nich daně. Přestože jsem odpůrcem socialistického kolektivismu, tento pokřivený koncept svobodné společnosti nesdílím. Svobodná společnost neznamená, že se veřejné instituce nebudou o lidi starat. Právě „supersvobodné“ Spojené státy jsou příkladem, že nechat občany řešit své problémy volně dostupnými zbraněmi není zrovna ideální model.

Čímž vyvstává otázka, kde dvacetiletý kluk vzal tři bouchačky. Není ještě jasné, zda si všechny tři vypůjčil od matky, která zřejmě potřebovala tento arzenál pro pocit bezpečí(?), ale pokud mu nestačil, mohl si o víkendu odskočit například do sousedního Vermontu, kde jsme loni projížděli kolem jednoho takového sympatického obchodu.

Americká ústava zaručuje svým občanům právo vlastnit a nosit zbraně. Jistě v tom sehrál roli fakt, že tuto ústavu sepisovali lidé, kteří prchli pred represivními evropskými režimy a chtěli si zajistit možnost bránit se případnému dalšímu represivnímu režimu se zbraní (nejraději vlastní) v ruce.

Ale ještě důležitější je, že tato ústava vznikla na konci osmnáctého století, kdy většina obyvatelstva byli farmáři, kteří potřebovali flintu doslova k získání obživy a ochraně svých odlehlých bydlišť před živly lidskými i zvířecími. A střelné zbraně byly natolik primitivní, že jedinec s nimi mohl těžko zabíjet v masovém měřítku během několika minut.

K čemu ale dnes potřebuje soukromý občan automatickou nebo poloautomatickou pušku? Jak je možné, že se takové zbraně individuálním kupcům prodávají?

„Musíš napsat svýmu senátorovi a kongresmanovi, aby začali něco dělat s kontrolou zbraní,“ útočím na manžela, který nepřestává vzdychat. „Nemůžeš být jako Češi, musíš něco dělat!“

Protože výzvy amerických politiků k modlení za zabité i ty dosud živé dlouhodobě selhávají.

S právem vlastnit revolver či pušku je to jako s právem dát si cigaretu. Ve chvíli, kdy uplatňování této osobní svobody ohrožuje nebo maří životy ostatních členů společnosti, je třeba toto právo jedince omezit, zvlášť když jde o děti. Ve vytlačování kuřáků na periferii společnosti mají Spojené státy předstih před Českou republikou. Jak dlouho jim bude trvat, než princip kontroly tabákových výrobků uplatní i pro prodej a držení zbraní?

Anebo pro ně bude ve jménu pofiderní svobody a všemocného zbrojního byznysu výhodnější – a hlavně jednodušší – postavit ke školám ozbrojené hlídky, které ještě umocní atmosféru strachu, ve které se už teď americké děti učí?