The Unsightly Image of American Politics

<--

Nehezký obraz americké politiky

Při pohledu na americké zákonodárce můžeme občas zažít stejný pocit, jako když pozorujeme ty české. Totiž že jde o zvláštní, do vlastního světa zahleděnou partičku. V něčem jsou američtí kongresmani ale lepší, do svého legislativního balíku, kterým minulý týden pět minut po dvanácté odvrátili sešup Ameriky z fiskálního útesu, nakonec nezahrnuli původní návrh na zvýšení svých vlastních platů. Na rozdíl od českých poslanců, kteří namísto toho, aby si jako každý jiný zaměstnanec, který má pocit, že je platově nedoceněn, jasně a čestně řekli o vyšší mzdu, si k většímu příjmu pomáhají různými legislativními pomůckami – aktuálně přes zrušení zdanění jakýchsi vedlejších náhrad. Přitom jim zcela uniká vratkost celé argumentační konstrukce, která začíná už tím, jak podivně tyto výdaje ve skutečnosti utrácejí.

Na druhou stranu, když se podíváme, kolik nejrůznějších přílepků američtí kongresmani vtělili do daňového zákona k odvrácení fiskálního útesu, také to vyvolává útrpný úsměv. Daňovou úlevu například kongresmani přiznali stavitelům okruhů pro závody NASCAR, pomoci se dočkají i v Hollywoodu v podobě daňových zvýhodnění pro tamní filmová a televizní studia. Zvláštní podporu pak Kongres například vyslal výrobcům elektrických kol a také prodloužil daňové osvobození pro investory výstavby na dolním Manhattanu u Ground Zero. Více než jedenáct let po 11. září je to dost okatě cílená pomoc pro firmu Goldman Sachs, která tam dokončuje svoji novou budovu.

Celé by to možná ještě nepůsobilo tak hloupě, kdyby Kongres záhy poté, co toto vše odklepl v legislativě k záchraně americké ekonomiky, neodmítl schválit peníze na pomoc při likvidaci škod a následků po hurikánu Sandy – a to prý právě proto, že návrh zákona obsahoval i dotace na některé projekty, které s dopadem hurikánu nijak nesouvisely. Což byla pravda, jenže taková výběrová logika je v principu stejná, jako je to české poslanecké (ne)zvyšování platů. Zkrátka je jedno, jestli v USA nebo v Česku, jestli kongresmani nebo poslanci. Všechno jsou to šibalové, ztracení ve svých labyrintech.

V jednom důležitém ohledu se ovšem Praha a Washington liší. Poslanecké těkání v malostranských kuloárech za hradbou hor české kotliny prakticky nikoho nezajímá. Zatímco dění na Kapitolu a jeho interakce s druhým koncem Pennsylvania Avenue, tedy s Bílým domem, občas sleduje celý svět. A i když si samotní politici ve Washingtonu mohou myslet, že to je právě jen jejich “americká” věc a že USA se ze své vnitřní politiky nikomu zodpovídat nemusejí, tak přinejmenším obraz, který o sobě americká politika do světa vysílá, není už několik posledních let vůbec hezký.

Už nejde jen o to, že na pozadí fiskálního útesu státní čínská agentura Sin-chua s chutí píše, že Spojené státy jsou mocností na ústupu, že “Amerika upadá do propasti, ze které se už nemusí nikdy dostat”. Varovné by pro Američany mělo být, že to začíná být rozšířený globální pocit. V loňském průzkum pro Pew Research Center v patnácti ze dvaadvaceti zkoumaných zemí – včetně Británie, Německa, Francie a Španělska – lidé řekli, že Čína už vystřídala USA na místě světového ekonomického lídra.

Fakticky to sice není pravda, jenže – jak naposledy ukázalo právě jednání o fiskálním útesu – Washington dělá vše proto, aby to nejen tak vypadalo, ale aby se to co nejdříve stalo skutečností. Je to velmi špatná zpráva, ale finanční a rozpočtové problémy skutečně začínají omezovat ekonomickou sílu a tím přeneseně i obecnější globální mocenský vliv USA.