Psal se únor 2007. Shodou okolností jsem se ocitl v senátorské kanceláři jistého Baracka Obamy ve Springfieldu, stát Illinois. Právě před touto budovou o pár dní později Obama oficiálně oznámil své očekávané tažení na Bílý dům. Obamovi spolupracovníci byli plni optimismu a úsměvů – a nejen těch americky zdvořilostních.
Knihkupectví byla zase plná jeho nové knihy The Audacity Of Hope (česky později vyšlo jako Odvaha doufat) a na sklonku příštího roku se všeobecné očekávání proměnilo v realitu. Obama se na vlně euforie lemované hesly jako „naděje“ či „změna“ stal americkým prezidentem. O čtyři roky později – sice už méně triumfálně, ale pořád vcelku přesvědčivě – své vítězství zopakoval. Do světa vyslal vstřícná gesta vůči muslimskému světu i Rusku a brzy se dokonce dočkal Nobelovy ceny míru. Doma zahájil radikální reformy, zvláště zdravotního systému.
Listopad 2014 nabízí trochu jiného Obamu. Anebo přesněji, jiný pohled na něj. A nejen proto, že v úterních kongresových volbách jeho demokraté dle očekávání propadli – přišli o většinu v horní komoře (v Senátu) a v té dolní (ve Sněmovně reprezentantů) prohloubili svoji ztrátu. Jde o to, jakou roli Obama ve volbách hrál. Vědom si své nízké popularity, zdůrazňoval, že volby nejsou o něm. Podobně to vnímali i demokraté, kteří se s ním v kampani raději moc nespojovali. Na povrch se navíc dostaly i spory mezi demokratickými špičkami a Obamou, například kvůli způsobu používání peněz na kampaň.
Obamovu kartu ale naopak zvedli republikáni. Pochopitelně nikoliv tím, že by na prezidenta pěli ódy, ale jeho neúprosným kritizováním. A přesvědčováním voličů, že tyto volby JSOU o Obamovi. Ostatně nebyl to problém. Vějíř problémů, kterým Spojené státy doma i venku čelí, je pestrý – od kontroverzní zdravotní reformy po ilegální imigraci přes rozpínavost Islámského státu či jaksi nefunkční „reset“ s Ruskem. Své v republikánském triumfu sehrál i pečlivější výběr kandidátů a mobilizace těch, kteří zpočátku vedli trochu laxní kampaň. A výsledkem je, že Obama bude muset zbylé dva roky svého vládnutí vycházet s nepřátelsky naladěným Kongresem.
V americkém politickém prostředí to není nic neobvyklého, možná spíše naopak. Na pozadí nízké popularity, stranických sporů a očekávaných ostrých vnitrostranických primárek před dalším prezidentským kláním to ale pro Obamovo finále v Bílém domě nevěstí nic dobrého. Ale jak známo, silní vůdci se cítí lépe za nepříznivých okolností, kdy mohou naplno ukázat své schopnosti. A to bude nyní i případ Obamy – teď se teprve ukáže, nakolik jeho Odvaha doufat a řeči o naději a změně byly či nebyly jen prázdnými hesly.
Leave a Reply
You must be logged in to post a comment.