Passing Race in America: Black-Blonde or Blue-Eyed Indian?

<--

Černá blondýnka, modrooká indiánka

Tato historka se zdá být i na Ameriku mimořádně výživná. “Cítím se být černoškou,” říká v ranní show americké televize NBC sedmatřicetiletá běloška s německými, švédskými a českými kořeny Rachel Dolezalová. Moderátor Matt Laurer pokračuje dotazem, kdy začala své okolí “podvádět”.

Rachel ale nemyslí, že by lidem lhala, celé je to prý složitější než odpověď na otázku: Jste bílá, nebo černá? Ale co by na tom mělo být tak komplikovaného? Je pravda, že Rachel vyrůstala se čtyřmi černošskými adoptivními sourozenci, že si vzala černocha a stará se o dva černošské syny (vlastního a adoptivního) a že vystudovala tradiční černošskou Howard University ve Washingtonu D. C. − ale ani to by nemělo omlouvat, že si přivlastnila černošskou totožnost.

A to navíc tak “dobře”, že nejvíce oklamala právě ty, s nimiž se identifikuje. Svoji kariéru si Dolezalová vybudovala jako aktivistka za práva černochů, což ji ve městě Spokane ve státě Washington přivedlo až do funkce prezidentky tamní pobočky celoamerické lidskoprávní černošské organizace NAACP (National Association for the Advancement of Colored People). Tam ale minulý týden její afroamerická “story” praskla, když rodiče Dolezalové na pátrání médií potvrdili, že Rachel není ani trochu “jižanka” (dcera černocha z Mississippi, jak v jednu chvíli tvrdila), nýbrž modrooká blondýnka z Montany.

Přechod od černé k bílé

Celý příběh by tak mohl skončit: Rachel je “rasová podvodnice”, která profitovala ze své hry na černošství. Kroutila a barvila si vlasy a různě si pomáhala k tmavší pleti. Tak trochu Michael Jackson, naruby a v sukních. Americký bizár, tečka.

Jenže co když je to opravdu složitější? Co když je Rachel součástí mnohem širší americké mozaiky? Rasové propletenosti nejen v krvi, ale právě i v osobní identifikaci? Historicky složitého, bolavého, ale zároveň fascinujícího celoamerického příběhu, který začíná příjezdem prvních otroků na začátku 17. století a pokračuje − v dobrém i ve zlém − až do současnosti?

“Působila jako černá dívka v bílém těle. Jako byste slyšeli černošskou píseň v podání bělošky,” vzpomíná v deníku New York Times Ronald Potter, který přednáší náboženství na Belhaven College v Jacksonu v Mississippi, kde Rachel v letech 1998 až 2000 studovala.

Jistě že lhala svému okolí, ale vnitřně nemusel být její “přesun” v rase falešný. A především není vůbec výjimečný. Amerika to dokonce umí pojmenovat obecným, historicky založeným termínem “passing race”. Rasový přestup, přechod či jak lze ještě přeložit jev, který ve své knize “Near Black: White-to-Black Passing in American Culture” popsala Baz Dreisingerová, profesorka angličtiny na newyorské John Jay College of Criminal Justice.

Dreisingerová upozorňuje, že pojem “passing race” si Američané obecně mnohem více spojují s přechodem od černé k bílé, kdy se v průběhu americké historie, především ve druhé polovině 19. století, mnozí černoši snažili zbavit stínů otroctví a vydávali se za bílé. Podle nedávné studie Yaleovy univerzity, založené na analýzách DNA z přelomu 19. a 20. století, takto až pětina tehdejší původem černošské mužské populace přestoupila mezi bělochy.

Dreisingerová se však věnuje opačnému směru, kdy bílí naopak chtějí být, právě tak jako Rachel Dolezalová, “takřka černí”. A ve snaze přiblížit se “černošství” a v přesvědčení, že je přenosné, se mnozí snaží také o fyzickou podobnost.

Jazzový klarinetista Mazz Mezzrow (1899 až 1972) například tvrdil, že soužitím s černochy jeho kůže skutečně ztmavla. Na černošskou stranu v jednu chvíli, když ve 20. letech sbíral materiály o americkém Jihu, přešel i kritik a spisovatel Waldo Frank (1889 až 1967) − a podle Dreisingerové to udělal natolik věrohodně, že černošská komunita tohoto židovského mladíka z New Jersey, vystudovaného na Yaleu, přijala zcela za svého.

Důvody, proč se taví kotlík

“Hranice definující rasovou identitu v americké kultuře jsou nejen nejasné, ale mohou se i měnit,” tvrdí Dreisingerová. Termín “kultura” zde lze chápat v tom nejširším, společenském slova smyslu.

Nejde totiž vůbec jen o umělce, jak mezi jinými připomněl Daniel J. Sharfstein, profesor historie z Vanderbilt University v Nashvillu, který v magazínu novin New York Times zachytil řadu dalších známých příkladů − například cestovatele Clarence Kinga ze zámožné bělošské rodiny, který vedl druhý život jako černoch pod jménem James Todd.

“Příběhy lidí, kteří překračují společenské rozdíly a utvářejí si identitu k obrazu svému, jsou stejně staré jako sama Amerika. K americké zkušenosti od začátku patří, že barevné hranice mezi lidmi jsou prolamovány ve všech směrech, z mnoha důvodů,” zobecňuje Sharfstein fascinující fenomén celého amerického rasového a etnického “tavicího kotlíku”.

Tento fenomén máte přímo před očima, když jedete v newyorském metru a tváří v tvář druhému pasažérovi, člověku tak nepodobnému komukoli, koho jste kdy v monotónní české kotlině spatřili, se v duchu ptáte, ze kterých všemožných exotických kořenů a genů byl tenhle Američan stvořen. Černoch, Asiec, Hispánec, indián… a kapka bělošské krve tam možná bude také?

Stále nepřesné formuláře

Anebo se stačí jen podívat na formulář z posledního celoamerického sčítání lidu v roce 2010. Oficiální cenzus se v USA pravidelně provádí jednou za 10 let od roku 1790, ale teprve v roce 1960 mohli Američané sami zaškrtnout svůj rasový původ − do té doby to bylo na sčítacích úřednících.

A teprve od roku 2000 mohli Američané označit více než jeden box a tím projevit smíšený rasový původ. Při pohledu na formulář z roku 2010, který zde přetiskujeme, by se mohlo zdát, že jde o vyčerpávající nabídku možností a kombinací. Ale přesto: 6,2 procenta všech respondentů si nevybralo žádnou z vyjmenovaných možností a zaškrtlo poslední boxík “některá jiná rasa”. Což prý statistiky tak denervuje, že pro příští sčítání lidu chtějí formulář ještě zpřesnit.

Pokud se vrátíme k Rachel Dolezalové, ve vyjádřeních pro média její rodiče jasně mluví o bělošském původu s kořeny v Evropě, ale připouštějí možnou příměs krve “native American” čili původních amerických indiánů. Pokud by to byla pravda, šlo by o mimořádně povedenou a zároveň ryze americkou pointu celého příběhu.

Rachel by byla smíšeného původu, nikoli však bílo-černého, jak se sama cítí, ale bělošsko-indiánského. Což je zároveň nejzastoupenější kategorie mezi Američany, kteří jsou rasově “vícebarevní”. Podle čerstvého průzkumu Pew Research Center z minulého týdne se celkem 6,9 procenta celé americké populace hlásí ke smíšeným rasovým kořenům a více než polovina z nich (51 procent) se označuje právě za “bílé americké indiány”.

Takže nakonec možná vůbec o žádnou senzaci nejde. Takřka černá blondýnka Rachel je možná jen obyčejná modrooká indiánka. Tuctová americká story.