The Tribal Poison in America’s Melting Pot

<--

Ve státním znaku Spojených států čteme latinská slova “e pluribus unum”. Z mnohého jeden − slova vyjadřující základní ideu Ameriky. Ideu, na kterou přísahají v mnohých státech USA každé ráno odmalička školáci, když s rukou na srdci jako při hymně recitují slib věrnosti americké vlajce. Myšlenku, která představuje, jak stojí v přísaze, “jeden nedělitelný národ, před Bohem, ve svobodě a spravedlnosti pro všechny”.

Vidět americká dítka, jak takto vyjadřují oddanost myšlence jednoho celistvého národa, nového amerického člověka, vzešlého z “tavicího kotlíků” lidí všemožných původů, je patetický zážitek (“moving experience”). Jenže v současnosti při tom pozorovatele zároveň napadne otázka: A co vaši rodiče, děti, jak jsou na tom, mluví se svými sousedy, cítí se vůbec v Americe ještě doma, jako ve své zemi?

A ve skutečnosti není moc důvodů, proč se nad roztomilým vlastenectvím amerických dětí dojímat. Dospělá Amerika je totiž rozhádaná, rozpolcená a jeden společný národ připomíná stále méně. Tvrdit, že za to může současný prezident Donald Trump, by bylo nespravedlivé, tak trochu “fake news”. Trump už nastoupil do rozběhnutého procesu. Faktem ale zároveň je, že se následně stal mimořádně účinným katalyzátorem dalšího štěpení.

Jak to ve své nové knize popisuje profesorka práv z Yaleovy univerzity, politoložka a spisovatelka Amy Chuová. Zapomeňte na mýtus “tavicího kotlíku”, přestaňme mluvit o jedné “americké identitě”, protože Amerika je v současnosti “kmenovou společností”, píše Amy Chuová v publikaci s názvem Politické kmeny: Skupinový instinkt a národní osudy (Political Tribes: Group Instinct and Fate of Nations).

Amy Chuová je nejen v USA, ale i v Česku známa jako originální až provokativní autorka. Její kniha z roku 2011, v níž obhajovala na americké − či obecněji západní − poměry přísnou, až trochu militantní výchovu dětí (kdy dítě není bráno jako dospělý člověk v malém těle, kterému má být přiznána rozhodovací svoboda, ale má poslouchat, co rodiče chtějí), vyšla i česky pod názvem Bojová píseň tygří matky aneb Jak jsem své děti učila vítězit (a sama přitom byla poražena).

Začalo to už před Trumpem

Aktuální kniha Amy Chuové sice na jednu stranu shrnuje to, co už bylo od příchodu Donalda Trumpa, tedy už od jeho volební kampaně 2016, dobře popsáno. Jeho vzestup a triumf byly i vzpourou, projevem deziluze, frustrace a zloby “bílé a především mužské pracující Ameriky”.

Ameriky, ve které si dvě třetiny bílých a ve výrobě zaměstnaných Američanů myslí, že “diskriminace bílých je stejným nebo větším problémem jako diskriminace černochů či jiných menšin”. A ve které se více než polovina Trumpových dospělých voličů v USA současnosti cítí jako “cizinci ve své vlastní zemi”.

Zatímco druhá část země − Amerika velkých měst na obou pobřežích (a s městskými hnízdy ve vnitrozemí) − nejen nechápe, ale i odmítá přijmout, že by se na tyto lidi, tedy na přežitek minulosti (bílý odpad neboli “white trash”), který už jen může uschnout a odpadnout jako nějaký nepotřebný orgán, vůbec ještě měl brát zřetel. Trump možná vyhrál volby, když využil poslední záškub zahnívajícího světa, ale pokrok nezastavíš!

Mezi těmito znepřátelenými “kmeny”, jak píše Chuová, jsou takové rozdíly a tak mizivá interakce, že to lze podle ní považovat za svého druhu “etnické rozdělení”. “Levice věří, že pravicový tribalismus, jeho omezenost a rasismus, rozpolcuje zemi. Pravice věří, že je to levicový tribalismus, jeho politika identity a politická korektnost, co štěpí zemi,” píše Chuová. A sama za sebe pak dodává: “A obě strany mají pravdu.”

Není náhoda, že v knize píše právě o kmenovém uspořádání a o etnickém rozdělení. Jak totiž vysvětluje, původně začala psát o něčem jiném. O tom, jak se Američané znovu a znovu pouštějí do válek v zámoří, aniž by měli znalost podmínek, do nichž jdou.

Od Vietnamu přes Afghánistán až po Libyi − vždy jim unikalo tamní společenské rozdělení. Kmenové, etnické či náboženské. Konkrétně například v Afghánistánu by si USA podle Chuové ušetřily řadu těžkých problémů, kdyby se předem aspoň pokusily poučit o historii soužití a soupeření mezi tamními Paštúny a Tádžiky.

Než ale Chuová stačila knihu dokončit, přišel Donald Trump a ona svůj pohled do zámoří obrátila právě i dovnitř USA. Sama kniha tím spíše utrpěla, šev mezi oběma částmi je dosti hrubý. Ale spojnicí, která prochází celou knihou, je pronikavý a ostrý vhled autorky. Při popisu problému a jeho příčin Chuová před ničím − ani zprava, ani zleva − neuhýbá.

Což jinými slovy znamená, že ač ona sama žije a pracuje uprostřed elity východního pobřeží (přednáší na Yaleově univerzitě, kde v New Haven v Connecticutu i žije), tak jí rozhodně nestraní. Ve svém pohledu se snaží být nezávislá, tedy nepohrdat tou druhou, konzervativní, “zpátečnickou” Amerikou, a také problémy pak vidí na obou stranách.

Bílá pracující Amerika se snaží mentálně zpracovat imigrantský příliv posledních desetiletí, v jehož důsledku se dříve či později stane menšinou. Bojí se ekonomicky a kulturně, což se pak přetavuje do pocitu ohrožení ve své vlastní zemi a v extrémech do nesnášenlivosti a projevů rasismu.

“Bílí” se stále mají ekonomicky a sociálně objektivně lépe než “černí”, jenže subjektivně to tak necítí. Vidí naopak, že ve srovnání s rodiči se jejich ekonomický růst zpomalil a zasekl oproti tomu, co čekali a co jim bylo společností přislíbeno. Mají pocit, že menšiny jsou protežovány na jejich úkor. Na úkor bílých.

Což na druhé straně vzbuzuje obavy, že Trumpovi voliči i sám prezident zpochybňují a chtějí přehodnotit, kam až se Spojené státy za poslední desetiletí, od poloviny 60. let minulého století, v rasové a občanské rovnoprávnosti dostaly. Liberální Amerika se nevěřícně ptá: Chtějí se opravdu vrátit zpět? Chtějí demontovat zákony, pravidla a vydobyté normy, které my už považujeme za samozřejmé?

Věk kmenových identit

Lze pochopit, že liberálové a menšiny bubnují na poplach. Jenže přinejmenším část liberální levice, jak upozorňuje Chuová, předtím sama zatopila pod kotlem, když přešla od boje za všeobecná práva k ochraně práv skupinových.

V rámci této politiky identity liberálové společnost začali dělit do dalších, nových kmenů, například podle sexuální orientace, přičemž právě tahle kategorie se zatím rozrostla do následující řady písmen: LGBTQQIAAP. Význam jednotlivých liter lze najít na webu, jejich popis by vyčerpal kapacitu tohoto textu.

Každá skupina, tedy kmen, jak píše Chuová, si při tom “činí exkluzivní práva na svoji vlastní historii, symboly či tradice”. V rámci své kmenové identity si toto vše žárlivě střeží. A pokud cítí, že není respektována, je to označeno za hrubost, necitlivost, ne-li rovnou za rasismus či třeba sexismus.

“Jako bílý muž, heterosexuál, jsem ta nejhorší věc na Zemi,” cituje Amy Chuová ve své knize Christiana Landera, autora satirického blogu Stuff White People Like. Lander tím dobře vystihuje, v jakém rozpoložení liberálně-levicová politika identit v současnosti zanechala americké bílé muže.

“Zatímco černí Američané, američtí Asiaté, Hispánci a mnozí další byli podporováni v tom, aby cítili vzájemnou solidaritu, aby byli hrdí na svou rasovou či etnickou identitu, tak bílým mužům se v posledních desetiletích říkalo, aby to rozhodně nedělali,” píše Chuová.

Sám Lander má evidentně humorný odstup. Jenže v tom je spíše výjimkou, jiní se opravdu cítí společností vytlačováni a podle Chuové jde o zásadní problém. Každý tlak totiž vyvolává protitlak. Na straně bílých se akumuloval pocit nespravedlnosti a frustrace. A příchod Trumpa to teď odjistil. V nejnebezpečnější podobě v projevech “bílého nacionalismu” a “rasismu”, jak Amerika viděla například loni v létě během srazu neonacistů v Charlottesville ve Virginii.

V každodenní všední realitě pak podle Amy Chuové v nostalgii bílých Američanů “po době, kdy menšiny nebyly tak hlasité, ne tak početné, po době, kdy menšiny byly vděčné”.

“Američané”, píše Chuová dále o “bílých”, “mají rádi příběh Ameriky jako země svobody a příležitosti − ale začínají se bát, že až se stane z menšin většina, ten příběh se změní. Historické knihy budou přepsány, Amerika bude vylíčena jako země útlaku, rasismu a imperialismu”.

Jeden kmen se bojí druhého, což je přesně situace, kdy ani jeden nechce ze své pozice uhnout. A spíše je připraven přejít do protiútoku. Reakcí nemalé části liberálů na Trumpa a na “bílé probuzení” jeho voličů bude další posun doleva. Což zpětně druhou stranu utvrdí, že levice ji chce kulturně opravdu zahnat do kouta… a tak dál.

“Ocitli jsme se v začarovaném kruhu. Je z toho nějaká cesta ven?” ptá se sama Amy Chuová v závěru své knihy.

Chabě, spíše z povinnosti, se pokouší o optimistickou předpověď, že to nemusí být tak zlé, když se lidé budou snažit o práci zdola, o trpělivé posilování občanské společnosti. Od vazeb jeden na jednoho až k obecnějšímu překlenutí příkopů.

Ale realističtěji bohužel zní, když zároveň varuje: “Rostoucí přesvědčení levice, že idea Ameriky byla vždy lež, a vedle toho víra pravice, že to byla vždy pravda, kterou jsme už naplnili, jsou dvě strany téže mince. Propagátoři politického tribalismu zleva i zprava si mohou myslet, že brání americké hodnoty, ale ve skutečnosti si zahrávají s jedem.”

S jedem, kterého v americkém tavicím kotlíku v Trumpově éře dále přibývá. Podle průzkumů Pew Research Center z minulého týdne si většina Trumpových voličů myslí, že ti, kdo ho naopak vidí kriticky, s nimi nesdílejí stejné hodnoty a cíle. A z druhé strany je to stejné, jen zrcadlově obráceno. Trumpovi kritici jsou většinou přesvědčeni, že jeho voliči jsou hodnotově jinde než oni.

Tribalizace americké společnosti v přímém přenosu.