How Truth and Love Died in America

<--

Jak v Americe umřela pravda a láska

Impeachment? Po téhle bouři ticho nepřijde. Američané jsou rozděleni do dvou kmenů, které se navzájem nemohou ani vystát.

Demokraté prezidenta obžalovali, republikáni ho viny zprostí. Takhle jednoduchý je celý impeachment. Nad ničím nedumejte, americká společnost je rozdělena do dvou kmenů, které se navzájem nemohou ani vystát. Nenávidíte nás, říká Trump. Jste zločinec, odpovídají demokraté.

“Impeach, impeach, impeach!” volali někteří demokraté ještě dříve, než Donald Trump stačil složit prezidentskou přísahu. Chtěli se pomstít za prohru, kterou si zavinili sami. A sami si teď mohou za to, že jejich současné varování před skutečným problémem, kterým bylo Trumpovo vydíraní Ukrajiny, už mnohým okolo zní jen jako hysterická stranická polnice.

Republikáni, uhranuti Trumpem jako kobrou, jsou jako ty tři opičky: nevidí, neslyší, nemluví. Jsou směšní a tragičtí zároveň. A stačilo by tak málo. “Milí spoluobčané, na impeachment to není, ale prezident Trump se zachoval nepatřičně, byla to chyba.” Ale ani toho nejsou schopni, jsou to Trumpovi političtí otroci.

A pravda? “Nic není pravda a všechno je možné,” pojmenoval britský publicista Peter Pomerantsev svoji knihu o Putinově Rusku. Jenže přinejmenším její název vystihuje i současné Spojené státy.

Příliš snadné špiclování

Nejde jen o impeachment, o volené zástupce lidu. Spousta dalších věcí je na vodě, v mlze, věř čemu věř. Zpráva generálního inspektora ministerstva spravedlnosti Michaela Horowitze o tom, za jakých okolností FBI od podzimu 2016 odposlouchávala člena Trumpovy předvolební kampaně Cartera Pagea, která byla zveřejněna minulý týden, je skličující čtení.

V žádosti o odposlechy, které musí schvalovat zvláštní soud (FISA) FBI akcentovala Carterovy styky s Rusy, které prý vzbuzovaly podezření, zda Carter není nastrčeným krtkem uvnitř Trumpova týmu. Příslušníci FBI ale cudně zamlčeli, i když to dobře věděli, že Carter už několik let spolupracuje se CIA. Jinými slovy, jeho kontakty s Ruskem byly z americké strany kontrolovanou aktivitou. Bezmála rok, až do léta 2017, byl ale Carter Page odposloucháván a jinak elektronicky sledován na základě záměrně závádějícího popisu jeho “podezřelých” styků.

Jistěže pro Trumpův tábor je to teď důkaz, že celé vyšetřování prezidentovy kampaně v souvislosti s ruskou intervencí do amerických voleb 2016 bylo politickým komplotem starých washingtonských struktur” (deep state) proti jejich prezidentovi. Jenže kromě toho, že generální inspektor ve své zprávě k takovému závěru nedospěl, skutečně varovná je obecnější nejistota, již tento jeden konkrétní případ vzbuzuje.

Přiznala to i předsedající soudkyně zmíněného soudu FISA Rosemary Collyerová. Podle ní “četnost chyb a zadržených informací”, které si FBI nechala v tomto případě pro sebe, “vedou k otázce, nakolik jsou spolehlivé informace obsažené v jiných žádostech” o sledování.

Dosud přitom soud FISA evidentně věřil, že FBI předkládá plné a pravdivé informace. Z 1080 žádostí o odposlechy, které soud dostal od FBI v roce 2018, zamítl pouze jednu.

Ztraceni v Afghánistánu

Patrně poslední institucí, ke které mají Američané na rozdíl od Kongresu či FBI v současnosti stále velkou důvěru a respekt, jsou jejich ozbrojené síly. Vnitřní materiály Pentagonu o průběhu války v Afghánistánu, které na základě zákona o svobodném přístupu k informacím získal a v uplynulých dnech zveřejnil Washington Post, jsou ale hodně znepokojivým, nepříjemným čtením.

Jen v samotném úvodu války, která dnes trvá už osmnáct let, politické vedení země, prezident George Bush a jeho administrativa, věděli, čeho chtějí dosáhnout. Zničit al-Káidu, svrhnout a potlačit Tálibán, zajistit, aby Afghánistán nebyl zázemím teroristů pro možné další 11. září 2001.

Po rychlém vítězství lze pak už ale následnou strategii, jak ukazují dokumenty amerického ministerstva obrany, popsat metodou “pokus-omyl”. “Afghánistánu jsme vůbec nerozuměli, nevěděli jsme, co děláme. Oč se tady snažíme? Neměli jsme nejmenší ponětí,” říká mezi mnoha dalšími obdobnými svědectvími Douglas Lute. Tříhvězdičkový generál, který byl za Bushe a následně za Baracka Obamy hlavním styčným důstojníkem Bílého domu pro Afghánistán.

Válka je “messy business”, který si můžete naplánovat jen do prvního kontaktu s nepřítelem. V prachu nad bojištěm se pak ale může jasný cíl rychle ztratit. Je to tak jiné než čisté, do každého hnutí strojů i lidí promyšlené výrobní haly a klimatizované kanceláře firmy Boeing. Jaké nebezpečí by vás tam mohlo potkat?

Výsledek nebyl uspokojivý

Když loni v říjnu v Indonésii v troskách zříceného letounu Boeing 737 Max zahynulo 189 lidí, výrobce už věděl, že má problém. A věděl to i státní dozorovací orgán, americký Federální úřad pro letectví (FAA). Ten ve své vnitřní analýze měsíc po katastrofě projektoval, že pokud by nebyly odstraněny chyby v softwaru, může se “každé dva až tři roky” zřítit další stroj 737 Max.

Nicméně zároveň rozhodl, že stroje 737 Max mohou dále létat a že Boeing odstraní chyby za provozu. “Musíme to velmi pozorně zhodnotit,” odpověděl Steve Dickson, šéf FAA, před týdnem během výpovědi v Kongresu na dotaz, zda si myslí, že reakce úřadu na katastrofu v Indonésii byla dostatečná. “Výsledek nebyl uspokojivý,” dodal ještě Dickson podle reportéra Wall Street Journal.

Ne, to opravdu nebyl. Za necelých pět měsíců po první havárii se v Etiopii zřítil další stroj, v obou letadlech 737 Max bylo dohromady zbytečně zabito 346 lidí.

Novinář Peter Baker z New York Times současnou americkou realitu srovnal se situací roku 1974, kdy nebyl Richard Nixon odvolán jen kvůli tomu, že předtím raději sám rezignoval. A s rokem 1998, kdy byl v impeachmentu zažalován Bill Clinton. “Impeachmenty přicházejí v čase zmatku, kdy nahromaděný tlak hrozí vybouchnout v konflikt, kdy tkáň společnosti je napnutá a budoucnost je nejistá,” snaží se Baker vystihnout společný charakter těchto dramatických okamžiků.

Co je Amerika?

Trump štěpí americkou společnost jako málokdo před ním. “Pan Trump je v tom ovšem projevem rozlomení Ameriky do válčících táborů. Hledání, znovu a znovu, co je vlastně Amerika, jako se to dělo v době Vietnamu a aféry Watergate (Nixon). A během nástupu nové formy vyhraněného stranictví na úsvitu informačního věku (Clinton),” míní Baker.

Když se dnes Amerika ohlédne za érou Vietnamu i za baby boomer prezidentem Clintonem, je už se svojí historií smířená, srovnaná. Vždy se znovu našla, společenský kontrakt – sice oslabený, ale stále dost silný, aby země fungovala jako jeden celek – zatím vše přečkal.

Spojené státy nejspíše přežijí i své současné kmenové uspořádání, zůstanou jedním národem. Právě nyní v něm ale vzájemná tolerance – o důvěře či možné shodě už vůbec nemluvě – fatálně schází. Jak po středečním impeachmentu prezidenta Trumpa upozornil politolog William Galston: “Po téhle bouři ticho nepřijde.”