Boj o Ameriku jde do finále. Na co je dobré pamatovat?
Martin Kovář
18. 09. 2020 • 17:00
Prezidentské volby, které Spojené státy čekají už na začátku listopadu, budou jedny z nejdůležitějších v dějinách země. Výsledek duelu republikána Donalda Trumpa s demokratickým vyzyvatelem, bývalým viceprezidentem Baracka Obamy Joem Bidenem je nejistý, jakkoli průzkumy více či méně favorizují druhého z nich. Co všechno nakonec bude rozhodovat? A jaká je dnešní Amerika, když je o ní řeč? Právě o tom je tento text.
Soudím-li podle četných diskuzí, kterých jsem se buď přímo účastnil, anebo jsem byl jejich svědkem, většina Čechů má o Spojených státech amerických velmi jasnou představu. Ať už je vidí jako „zemi svobody“ a „velkou demokracii za oceánem“, které máme být historicky za co vděční, anebo naopak jako zemi, od níž je třeba držet se ve vlastním zájmu co nejdál. Tento druhý názor u nás v posledních letech sílí, přirozeně i v souvislosti s vnitropolitickým děním v USA, a nejsme v tomto ohledu výjimkou. Společné má ale většina obyvatel Evropy jedno – pocit, že Americe rozumí a že ji znají, zatímco Američany pokládají vesměs za „pitomce“, kteří o Evropě nic nevědí, a přesto by chtěli do jejích věcí mluvit.
Ve skutečnosti není snad nic vzdálenější pravdě. Chcete konkrétní příklad? Zatímco Evropany většinou pobouří, případně pobaví, že mnozí Američané nejsou schopni alespoň přibližně lokalizovat jednotlivé, třeba i velké evropské státy, případně vyjmenovat jejich hlavní města, a pokládají to za jeden z důkazů jejich omezenosti, Američanům jsou podobné věci celkem jedno. Pravda je navíc taková, že znalosti Evropanů o Americe nejsou reálně o nic větší. Když jsem se svých vysokoškolských studentů během dlouhé kantorské kariéry opakovaně ptal, kde se v USA nachází stát Washington, drtivá většina z nich ho „se suverénní jistotou“ umístila na severovýchodní pobřeží země; takových příkladů frapantní neznalosti bych mohl uvést mnoho. V tomto ohledu si zkrátka Evropané a Američané nemají co vyčítat.
Jiná, vážnější věc je nepochopení toho, jak velká, a hlavně jak různorodá země Spojené státy jsou. Nejde ani tak o jejich rozlohu, co se čtverečních kilometrů týče (3. na světě po Rusku a Kanadě), ani o počet obyvatel (3. nejlidnatější na světě po Číně a Indii), nýbrž právě o onu rozmanitost. Ne že bychom s tím z Evropy neměli své zkušenosti – Seveřané ze Švédska jsou v řadě ohledů takřka „jiným živočišným druhem“ ve srovnání s Řeky z východního Středomoří, třebaže jsou všichni občany Evropské unie; současně jsou ale i občany různých států, a proto jejich odlišnosti jaksi přirozeně rozumíme a chápeme ji.
U Ameriky nás naopak mate nejen to, že bostonský či newyorský intelektuál na straně jedné a honák dobytka z Arizony či z Texasu na straně druhé jsou obyvateli jednoho státu se vším, co to s sebou nese, ale i to, že mluví společným jazykem, jehož absence je, mimochodem, jedna z věcí, která efektivně brání vytvoření evropské federace či evropského „superstátu“, o němž sní politické elity v Bruselu, ve Štrasburku, v Paříži nebo v Berlíně. Regionální či sociokulturní rozdíly mezi jednotlivými občany americké federace jsou přitom – společnému jazyku, federální vládě a vlajce navzdory – přinejmenším stejně velké, ba možná ještě větší než mezi výše zmíněnými „pilnými a spořivými“, vesměs protestantskými Švédy a „línými, rozhazovačnými“ pravoslavnými Řeky (jak zní jedno z oblíbených evropských klišé). Spojené státy americké lze zkrátka mnohem spíš přirovnat k Evropské unii než k jednotlivému evropskému státu. A právě to je třeba mít při posuzování jejich historie i současnosti na paměti.
Důležitou součástí diskuzí o minulosti, současnosti a budoucnosti Spojených států je „od nepaměti“ také otázka menšin a přistěhovalců. Bílí Američané jsou v USA stále jednoznačně nepočetnějším etnikem (něco málo přes 73 %), následují Afroameričané (kolem 13 %), Asiaté (necelých 4,5 %) a poté další rasy; v těchto číslech je zahrnuto i necelých 15 % Hispánců či Latinoameričanů, kteří se hlásí k jedné z výše zmíněných ras (nejčastěji k bílé). Pro stávající a budoucí trend je velmi důležité vědět, že právě Hispánci jsou nejrychleji rostoucí skupinou obyvatel USA, což je dáno jednak jejich vysokou porodností, jednak vysokou (legální i nelegální) migrací zejména do jižních států americké unie (Arizona, Kalifornie, Nové Mexiko, Texas a zčásti rovněž Utah), v nichž budou již během následujících dvou desetiletí tvořit většinu obyvatelstva.
Tato skutečnost se přirozeně promítá do místní i celostátní politiky – například úspěch bývalého floridského guvernéra Jeba Bushe či floridského senátora a prezidentského kandidáta Marka Rubia byl dán mimo jiné tím, že byli, respektive jsou bilingvní, a proto akceptovatelní pro hispánskou menšinu. Nejde ale jenom o jižní státy unie – i v newyorském metru jsou už poměrně dlouho, pro mnoho Čechů a vůbec Evropanů překvapivě, mnohé důležité nápisy nejen v angličtině, ale i ve španělštině. Proto není divu, že po vítězství Baracka Obamy nad Mittem Romneyem v prezidentských volbách v roce 2012 došla většina politických komentátorů k závěru, že nezačnou-li se republikáni zaměřovat na zisk hlasů z řad etnických menšin, nemohou v budoucnu žádné prezidentské volby vyhrát. Triumf Donalda Trumpa, jenž důsledně cílil především na „zapomenuté bílé voliče“, z roku 2016 sice tento názor silně zpochybnil, avšak pouze dočasně; ze střednědobého, natož z dlouhodobého hlediska měli zmínění komentátoři pravdu; potvrzení jejich teze je pouze otázkou času.
Další důležitou věcí nutnou k pochopení politického dění ve Spojených státech je náboženství. Z převážně ateistické České republiky jsme zvyklí na to, že víra nehraje v životě lidí a zejména ve velké politice příliš významnou roli, byť jsou v Evropě kromě zemí s malým či menším (Česká republika) samozřejmě i země s větším (Polsko, Irsko) vlivem náboženství a církví na politiku. Ve Spojených státech je to naprosto zásadní záležitost. George Bush mladší vyhrál v prezidentských volbách v letech 2004 nikoli výhradně proto, ale také díky svému přerodu z lehkovážného alkoholika v abstinujícího potenciálního morálního vůdce země, k němuž došlo pod vlivem jeho manželky Laury, respektive v důsledku „přestupu“ od jeho Episkopální církve (Episcopal Church in the United States of America) k její Sjednocené metodistické církvi (The United Methodist Church). Pro Američany byla Bushova proměna nejen uvěřitelná, ale navíc ve všech směrech chvályhodná, a právě proto mu mnozí dali své hlasy.
Demokrat Bill Clinton (v úřadu v letech 1993–2001) uspěl ve dvojích prezidentských volbách pro změnu v nemalé míře z toho důvodu, že se jako dlouholetý člen baptistické církve (Southern Baptist Convention) dokázal během kampaní proměnit v přesvědčivého „velekněze“, apelujícího na své „ovečky“ z této ve společnosti obecně respektované pozice. O významu podpory bílých evangelikálů pro současného prezidenta Donalda Trumpa, mimo jiné vzhledem k jeho podpoře hnutí Pro-Life, netřeba mluvit – bez nich by se hlavou státu nikdy nestal. A je-li už řeč o náboženství, o mnohém vypovídá i oficiální motto Spojených států amerických, které zní „V Boha věříme!“ („In God We Trust!“), jež bylo stanoveno zákonem z roku 1956 a jež podepsal tehdejší republikánský prezident Dwight David Eisenhower (v úřadu v letech 1953–1961).
Mesianismus, tj. přesvědčení mnoha Američanů, ať už politiků (to hlavně), ale i řady „obyčejných“ občanů, že jsou tu od toho, aby spasili svět, je další faktor, který je v prezidentských volbách třeba vzít v potaz, jakkoli je výrazně slabší, než býval dříve. Zejména pragmatického Donalda Trumpa, jenž prosazuje hesla či slogany „Amerika na prvním místě“ („America First“) a „Udělejme Ameriku znovu velkou („Make America Great Again“), nelze příliš podezírat z toho, že by mu – třeba na rozdíl od zmíněného George Bushe mladšího – nějak mimořádně záleželo na šíření demokracie a obecného blaha ve světě. Z tohoto úhlu pohledu se mi, to jenom na okraj, jeví neochota většiny evropských členských států NATO dávat na obranu alespoň dohodnutá dvě procenta HDP jako krajně neprozíravá a možná i nebezpečná. Pokud by totiž byl Trump v listopadu znovu zvolen, jsem si jist, že je to věc, na kterou přijde v souvislosti s transatlantickým spojenectvím z jeho strany velmi brzy řeč, a to mnohem důrazněji než dříve.
Píšu-li o dnešní předvolební Americe a o tom, jak je tamní situace vnímána u nás doma, musím zmínit ještě jednu věc. Mnozí Češi, a nejen oni, kteří si v posledních letech do USA zvykli létat, nabyli dojmu, že tu zemi prostě dobře znají. Jenže – chyba lávky! New York, Florida, Kalifornie a národní parky – to nejsou Spojené státy, přesněji řečeno je to jen jejich malá, velmi specifická část. Pro pochopení toho, jaké USA doopravdy jsou a toho, o získání jakých hlasů musejí američtí politici s celostátními ambicemi usilovat, je třeba projet a poznat také sever země a hlavně její středozápad a západ, tj. Wisconsin, Ohio, Iowu, obě Dakoty, Tennesse a Texas, ale i Nevadu, Oregon, Washington, všechna ta často zapadlá a bohem zapomenutá místa, která v mnoha případech stále ještě vypadají jako v Lynchově slavném filmu „Divokost v srdci“ („Wild at Heart“) z roku 1990.
Tohle je skutečná Amerika, i o tyhle voliče s jejich rozhledem, světonázorem a vnímáním světa, s jejich touhami, představami o své zemi i o světě, i s jejich předsudky musí svést prezidentští kandidáti urputný boj. V této souvislosti čtenářům vřele doporučuji podívat se na mapy znázorňující výsledky jednotlivých voleb – v mnoha případech totiž jedna strana brala úzké pobřežní pásy na východě a na jihozápadě a druhá strana onen střed či „zbytek“; konečný výsledek tak nezřídka záležel na tzv. Swing States, tj. na výsledku ve státech, kde vítěz nebývá předem jasný (Arizona, Colorado, Florida, Iowa, Maine, Michigan, Ohio, Pensylvánie, Texas a Wisconsin). Zisk nenápadného Ohia, kde jde o „pouhých“ 18 volitelů, tudíž nejednou měl a znovu může mít větší cenu než hlasy z předem jasně dané velké Kalifornie s 55 voliteli; Donald Trump i Hillary Clintonová by o tom mohli, samozřejmě že každý po svém, dlouze vyprávět.
Faktorů, jež budou letos v listopadu ve hře, je zkrátka mnoho, včetně těch, které až doposud neměly velký význam. Co mám na mysli? Například možné masivní přepočítávání hlasů, jež může být důsledkem těsného skóre, oficiálních protestů i velkého počtu „korespondenčních hlasů“, soudní výroky v jednotlivých státech i od Nejvyššího soudu USA (jako v roce 2000). Nebo neochotu poraženého uznat vítěze a s tím související potenciální nepokoje ve velkých městech. Amerika je svým způsobem opravdu téměř ve válce, takže bude stačit, obávám se, jen málo…
Nepředbíhejme ale. Do voleb stále ještě zbývá dost času, během něhož se bude nějakým způsobem vyvíjet koronavirová krize, v důsledku toho též nezaměstnanost a ekonomika, proběhnou – koronavirus sem, koronavirus tam – předvolební shromáždění a televizní debaty, u nichž se tak trochu předpokládá, že Trump svým „buldočím stylem“ „zničí“ křehkého a méně agresivního Bidena (nebo přestřelí a sám sebe poškodí), nemluvě o nějakém dalším možném, zatím neznámém „faktoru X“ (tím prvním byl právě koronavirus). Kdo ví. Do té doby se ale klíčovému politickému tématu letošního roku samozřejmě budeme ještě mnohokrát věnovat.
Leave a Reply
You must be logged in to post a comment.