How They See Us in Washington

<--

Loni v červenci zaslali významné osobnosti střední Evropy, mezi nimi i bývalý český prezident Václav Havel, dopis Baracku Obamovi, ve kterém vyjádřili obavy z vlivu Ruska a vyzvali amerického prezidenta, aby své spojence ve střední a východní Evropě “neházel přes palubu”.

Jenže RESETování vztahů s Moskvou i nadále pokračuje, je tu složitá situace v Afghánistánu a vzrůstající vliv Číny. Jak se na své evropské spojence, tedy i na Českou republiku, dívá americká administrativa nyní? Tady je pár postřehů…

Ještě před rokem jim to bylo celkem jedno, nyní má ale americká administrativa větší citlivost k evropským věcem, říkají někteří tamní analytici. A i diplomaté evropských zemí potvrzují, že se lidé z Washingtonu poslední dva měsíce více rozhlížejí kolem sebe, zatímco prý ještě nedávno říkali Nezahlcujte nás!, teď se to změnilo na Co navrhujete? Jak se tato změna chování projevuje konkrétně? U Hillary Clintonové se v posledních dnech střídali ministři zahraničních věcí jako na běžícím pásu, od bulharského přes českého až po litevského, a ona jim prý na jednu stranu důsledně naslouchala a na tu druhou vysvětlovala americké pozice. To se cení.

Jenže jak si správně položil otázku i Karel Schwarzenberg: potřebují nás nyní Američané vůbec k něčemu? Jistě, Afghánistán. Tam je potřeba každého vojáka navíc a i když české navýšení není v celkovém poměru nijak enormní, je určitě důležité. Co ale můžeme říct k Číně? A zajímá někoho český názor na Rusko, když ten americký je zatím v lecčems odlišný?

Pokud jde o českou skepsi, že jsme jaksi přehlíženi, Američané také argumentují tím: Podívejte se, kolikrát u vás byl Obama? Přijel i viceprezident Joe Biden? Přijel. Jenže můžeme se ptát: co to dokazuje?

Je potřeba, aby se Američané angažovali v konkrétních projektech, jako příklad bych zmínila třeba Východní partnerství. Tady žádáme, aby se do něj Obamova administrativa více zapojila. Jenže jak současně pomáhat třeba Gruzii přiblížit se k Evropské unii a přitom být “přítelem” Ruska? To je dost nerealizovatelné.

Pravdou ale je, že vyčítat jen Američanům nezájem o Evropu by nebylo fér. Musíme chápat, že teď řeší množství problémů, jak na domácí scéně, tak i na zahraniční. Prý vůbec nejvíc, co kdy která administrativa v historii řešila. A navíc, jak američtí analytici správně poznamenávají, Evropa jim to občas i sama komplikuje kvůli své nejednotnosti. Třeba i pokud jde o výše zmíněné Východní partnerství – jiný názor na něj máme my a Poláci než například Francouzi.

Takže shrnutí? I přes všechny akce posledních měsíců to vypadá, že určité “nemastné neslané” vztahy mezi Evropskou a USA tu budou i nadále. V Americe teď komplikuje situaci i fakt, ze na začátku listopadu se zde konají volby do Kongresu, takže toto téma teď všem politickým debatám dominuje. Pak se uvidí. Nechejme tedy Obamovy lidi, ať se snaží. Na druhou stranu i my můžeme s lecčíms pohnout, abychom byli našemu zámořskému spojenci užitečnější. Zejména zapracovat na jednotě v rámci Evropské unie (což je hodně složité). A co by prý konkrétně mohlo vylepšit ještě Česko? Nová vláda se u nás zatím rozkoukává a moc toho na zahraničněpolitické scéně nepodnikla. Až se ale vše uklidní a bude po říjnových volbách, určitě bychom se opět měli vrhnout na téma dodržování lidských práv ve světě. Tam máme poslední dobou tak trochu deficit. Bělorusko, Barma, Kuba, Tibet – tady jsme bývali hodně slyšet….ale třeba ještě budeme….