9/11: Metamorphoses of Vengeance

<--

Svět už nikdy nebude takový, jaký byl předtím, psalo se tehdy, před patnácti lety, v emocionálním vypětí po pádu dvou věží Světového obchodního centra v New Yorku a útoku na Pentagon, při nichž zemřely bezmála tři tisíce lidí. Rok poté jsme se této přehnané vážnosti už smáli; po deseti letech si na pateticky vnímanou přelomovost chvíle nikdo ani nevzpomněl: život šel prostě dál.

Manipuluji, tedy jsem!

A přece se za těch patnáct let něco podstatného změnilo. Díky 11. září víme o světě, ale hlavně o sobě, mnohem víc. “War on terror”, válka proti terorismu, kterou tehdy od první chvíle vyhlásily televizní stanice a tehdejší americký prezident George W. Bush velmi rád převzal, pokračuje dál. Jen trochu jinak, než se předpokládalo. Odveta, kterou Bush slíbil a která také přišla v podobě bombardování Afghánistánu a svržení Saddáma Husajna, jenž ovšem s útokem 11. září neměl nic společného, se minula účinkem.

Je potřeba to říci přesněji: “shock and awe”, děs a hrůza nadzemské vojenské síly, kterou tehdy Amerika vracela estetickou bojovou sílu útoku na Manhattan, zrodila další teroristickou pomstu v podobě takzvaného Islámského státu. Bushově administrativě dobře vyšla útočná část operace v Iráku, jakmile se mělo přepnout na “budování míru”, byla Amerika stejně bezzubá jako při letu Usámových letadel na WTC. Nebyla to tak úplně nová událost. Vždyť i vůdce al-Káidy Usáma bin Ládin byl produktem mudžahedínského cvičení, které svého času podporovaly Spojené státy v Afghánistánu v rámci boje proti Sovětskému svazu. Změna přítele v nepřítele, nekonečný řetězec takových metamorfóz pomsty, to je ovšem něco, co má po 11. září mnohem širší dopad a vliv. A stalo se v jistém smyslu i znamením nového tisíciletí.

11. září 2001 ale stojí také na počátku nového způsobu boje − politického i toho vojenského. Nemám teď na mysli pouze ostentativní násilí, které si přisvojili islamističtí teroristé z Daesh a kterým chtějí šokovat celý západní svět, jenž jim leží v žaludku. Ani hybridní podobu války, v níž už nepřítel nenosí uniformu a mění se přímo na bojišti. Jde především o mnohem hlubší problém všudypřítomné manipulace a propagandy, křehké hranice pravdy a lži, rozdílu, který dnes i kvůli totální atomizaci médií určuje dění ve světové politice, a to právě proto, že se tento rozdíl pravda/lež neustále maže. Vymyšlené příčiny útoku na Irák, veřejně prezentované Colinem Powellem před Radou bezpečnosti OSN, jsou jen ikonickým obrazem tohoto rozmazávání a mizení pravdy ve prospěch iluze a falešných představ v nejmodernějších dějinách, na jehož konci prozatím stojí “politikové” jako Donald Trump nebo Miloš Zeman.

Před patnácti lety se zrodil společný nepřítel, který světu po konci studené války chyběl − islamistický teror. Ale za patnáct let jsme s ním nedokázali udělat vůbec nic, snad jen to, že vlivem strachu a populistických her s emocemi vidíme teď teroristu pomalu v každém, kdo se jen otře o muslimskou víru, dotkne se Koránu nebo nosí burku. Jako kdyby někdo onu válku proti teroru potřeboval, aby měl dostatečný důvod k vlastní existenci…

Sklony k sebedestrukci

Válka proti terorismu pokračuje. V jejím rámci jsme zjistili, že kvůli boji, pomstě a moci dokážeme snadno pošlapat své vlastní ideály, omezovat osobní svobody, mučit, zkrátka udělat výjimku i ze všeho, co jsme sami sobě určili jako etický či morální rámec.

Západní civilizace po 11. září žije svým byznysem jako obvykle, nedokáže však úplně obhájit, v čem je její styl života tak výjimečný, aby byl hodný ochrany. Jestli se něco teroristům podařilo, pak přinutit západní svět, aby se choval reaktivně, nikoliv aby sám vytvářel novou, přínosnou, inspirativní, otevřenou pozitivitu. Umí reagovat na kde co, silou se pomstít a zlikvidovat kohokoliv, s tvořením nového je to horší.

Západní svět tedy už opravdu nebude nikdy stejný jako před 11. zářím. V jednom se ale po patnácti letech sám sobě neuvěřitelně podobá. V neuvěřitelně silném sklonu k sebedestrukci, které si − jak už to bývá − kvůli obrovsky zvětšenému vnějšímu nepříteli ani nepovšimne.