McCain’s America Buried Along with Him: US Now Belongs to Trump

<--

S McCainem bude pochována i jeho Amerika. Spojené státy teď patří Trumpovi

George W. Bush, Barack Obama, Joe Biden, Michael Bloomberg, Henry Kissinger, dále řada senátorů, republikánů i demokratů, a členů bývalých amerických administrativ, opět z obou hlavních politických stran. Seznam osobností, které se v sobotu přijdou do Národní katedrály ve Washingtonu rozloučit se zesnulým Johnem McCainem, se čte jako ročenka “Kdo je kdo v americké politice.”

U všech osobností je k jejich současnému či bývalému pracovnímu zařazení (kdy u Obamy tedy například stojí: 44. prezident Spojených států amerických) na přání Johna McCaina uvedena ještě jedna charakteristika. Friend. Přítel.

Šťastný muž

Pro McCainovy blízké to může být útěchou ve smutných chvílích. McCain měl úžasný život, to označení přítel totiž není žádný “fake”. Přes všechny názorové rozpory a politické bitvy si McCain svých oponentů dokázal vážit a oni si zase vážili jeho. Byl to výjimečný politik a šťastný muž.

Pro Ameriku je ale McCainův odchod jen o to krušnější, varovnější. Byl jedním z posledních svého druhu, v dnešních Spojených státech se kompromisy a respekt k oponentovi nenosí. Je to svět, kde jste “prťavý, zpocený lhář bez energie”. Což je jen malý výtah z urážek, kterými současný prezident Donald Trump už v předvolební kampani častoval své protivníky.

Donald Trump v sobotu do Washingtonu nedorazí. Podle Bílého domu bude na letním sídle v Camp Davidu. A jeho okolí se nejspíš bude snažit udržet pod pokličkou jeho temperament, aby nezačal tweetovat. Trump si oddechne, až plačky za McCainem skončí. A nejen proto, že nesnáší, když sám není centrem pozornosti. Ale i proto, že McCain byl jako člověk a politik jeho naprostým protipólem.

Násilníci a snílci

Jedním z Trumpových nejsilnějších témat, kterým přivedl voliče k volebním urnám, byl tvrdý postoj vůči imigraci. Vůči zločincům, kteří “do USA přicházejí znásilňovat ženy”. Trump sliboval zeď a plošné deportace.

McCain se naopak během své kariéry v Senátu opakovaně snažil o nadstranickou dohodu ve věci velké imigrační reformy. Pokoušel se o to například už ve spolupráci s demokratickým senátorem Edwardem Kennedym, který smutnou shodou náhod zemřel právě před devíti lety na stejný typ rakoviny jako nyní John McCain.

Naposledy, v roce 2013, bylo součástí návrhu reformy, na kterém se opět podílel McCain, i vyřešení situace mladých lidí, kteří přišli do USA ilegálně jako malé děti s rodiči. Tito “snílci” (dreamers), jak jsou v USA nazýváni, mezitím v Americe vystudovali, vstoupili do profesního života a návrh reformy jim otevíral cestu k občanství.

Donald Trump ale naopak vyhodil životy těchto lidí do krajně nejistého povětří, když loni zrušil ustanovení, které jim poskytovalo legální ochranu pro pobyt v USA. McCain je viděl v první řadě jako své spoluobčany, snažil se jejich osud vyřešit. Trump, pro kterého jsou náplavou, si nad nimi alibisticky umyl ruce.

Palec dolů pro rozdělenou Ameriku

Příkladem obecnějšího pohledu McCaina na politiku byl jeho přístup ke zdravotní reformě Baracka Obamy. V roce 2010 McCain hlasoval proti jejímu schválení. Jeho vůbec posledním hlasováním v Senátu, než se už nemocen uchýlil do rodinného kruhu v Arizoně, byl ale loni v červenci “palec dolů”, kdy McCain zmařil pokus republikánů reformu odvolat.

Mnozí tvrdili, že to byla jeho pomsta Trumpovi. Jenže McCain se tímto svým hlasem vrátil sám k sobě. Ke svému instinktu a přesvědčení, že politika není hrou na vítěze a poražené, že nelze pokračovat v praxi, kdy tak zásadní zákon, který ovlivňuje životy desítky milionů Američanů, jedna strana prosadí bez jediného hlasu opozice. Aby pak druhá strana zase vše – a zase jen o své vlastní vůli – jedním šmahem zrušila.

“Věřme si. Vraťme se k řádným postupům. V tolika důležitých tématech se snažíme najít způsob, jak vyhrát bez jakékoli účasti z druhé strany. Já doufám, že můžeme být pokorní, že opět nalezneme potřebu spolupracovat, naši závislost jedněch na druhých, že se naučíme si znovu věřit, abychom mohli lépe sloužit lidem, kteří nás zvolili,” apeloval McCain loni na své kolegy v Senátu.

Už věděl o své smrtelné diagnóze, byla to patetická řeč na rozloučenou. Ale byl zcela sám sebou, byl tou Amerikou, v které si on sám přál žít.

Tahle země je Trumpova

Až bude McCain pochován v námořní akademii v Annapolis, Trump vytáhne americkou vlajku, která teď nad Bílým domem visí na půl žerdi, opět vzhůru. Na znamení, že Amerika je už zase jen jeho, že tady je už zase Trumpovo.

Trumpovi stačí přežít jeden víkend ve stínu; současné Spojené státy totiž nyní skutečně patří spíše jemu, než by to byla země Johna McCaina. Trump byl zvolen v revoltě právě proti tomu, co v americké politice představoval John McCain.

Ať už v konkrétních politických tématech, tak v jeho nejobecnějším přesvědčení, že druhá strana není “kmenový” nepřítel, který má být zašlapán do země, ale někdo, s kým se mohu pro dobro všech dohodnout. Tahle Amerika bude ale o víkendu symbolicky uložena do hrobu.

“Morální hodnoty a integrita našeho národa, a dlouhá, složitá historie naší snahy o jejich udržení doma i v cizině, jsou testem pro každou další generaci Američanů,” vzkázal McCain před smrtí svým spoluobčanům. A je jen na nich, zda si jeho slova vezmou znovu za svá, nebo budou spíš věřit Trumpovi, že jedině s ním a v jeho stylu mohou svoji zemi znovu učinit velkou.