Trump and Babis Won’t Admit It, but Critical Media Help Them During Epidemic

<--

Trump ani Babiš to nikdy nepřipustí, ale kritická média jim v epidemii pomáhají

Není mnoho situací, kdy by novináři měli počkat s kritikou politiků, až bude lépe. V současné Americe, stejně jako v současném Česku, by mediální ticho epidemii koronaviru spíše zhoršilo.

Jako vejce vejci se navzájem podobají problémy, které musí různé země řešit během koronavirové pandemie. Ve Spojených státech, stejně jako v Česku, se začalo pozdě a málo testovat. V obou zemích je také nedostatek základních ochranných pomůcek, roušek, respirátorů, rukavic, brýlí, dezinfekčních prostředků. Vlastně všeho.

V USA, stejně jako v Česku, se nedostává ani na zdravotníky. A třebaže Američané obecně nejsou takoví improvizační kutilové jako Češi, i oni si leckde začali šít roušky sami.

Tím podobnosti nekončí. V obou zemích vrcholným politikům nějaký čas trvalo, než rozpoznali nebo pochopili rozsah krize. A než jej pak dokázali přiznat. Někteří nejdřív sami sobě a všichni pak občanům. Než se tak stalo, pokoušeli se část klíčových problémů umenšovat, mlžit, přenášet zodpovědnost jinam.

Nemá smysl zde znovu opakovat výroky premiéra Andreje Babiš a členů české vlády o testování a zdravotnickém materiálu. Jako nemá smysl zde opakovat slova prezidenta Donalda Trumpa. Už zde bylo ostatně popsáno, jak se z jeho “chřipky” stala během pár dnů hrozba, kvůli které prezident musel vyhlásit nouzový stav.

Vládu je třeba hlídat tady a teď

Za povšimnutí ale stojí také jeden rozdíl. A to jsou úvahy, jak moc a zda vůbec mají novináři své vlády a politiky nyní kritizovat. V Česku se přímo uvnitř mediální obce objevila doporučení, abychom kritiku odložili na později a vládu teď prostě podpořili.

Ve Spojených státech ovšem sami novináři nic takového neřeší. Televize FOX News sice vede svoji obvyklou palbu proti “levicovým médiím”, která prý chtějí zneužít koronavirus, aby sejmula prezidenta. To je ale možné pominout. Na americké mediální scéně je v tomto ohledu jinak jasno – i v tak těžké zkoušce, jakou představuje světová pandemie, je úlohou novinářů vládu hlídat. Tady a teď, ne až pak.

Při sledování amerických médií je zřejmé, že nákaza se sice blíží válečnému stavu, ale válkou není. Nelze ospravedlnit zkreslování informací či vyložené lhaní, nejde tady o vojenská tajemství, jejichž prozrazení by samo o sobě ohrožovalo životy. A ani zadržování informací – ve smyslu “raději to neřekneme, abychom neplašili” – nelze vládě tolerovat.

Wall Street Journal je seriózní konzervativní deník, který se snaží k Trumpovi být férový. Což se ale vůbec nevylučuje s tím, že teď prezidentovi a administrativě kouká přísně pod prsty a upozorňuje na chyby.

“Amerika potřebovala testy na koronavirus. Vláda selhala,” říkal konkrétně titulek velkého čtvrtečního textu. Zpravodajského, nikoli komentáře, v kterém lze věci “našlehat” s menší či větší dávkou autorské licence. Ne, tady jde o zpravodajství, o zachycení stavu věcí. Tři citace.

“V USA se v tuto chvíli testuje zdaleka méně pacientů, než je podle zdravotníků a expertů na nakažlivé nemoci nutné, a jen zlomek toho, co v některých jiných zemích”. K čemuž je samozřejmě třeba dodat, že USA, stejně jako Česko, se nemohly na magnitudu krize plně připravit. Ale když už přišla, jaká byla první reakce politických lídrů?

Nenápadné kouzlo kritiky

“Vedoucí politici, včetně prezidenta Trumpa a ministra zdravotnictví Alexe Azara na počátku nebyli schopní nebo ochotní si představit rozměr krize, a nebyl tady nikdo, kdo by efektivně koordinoval vládní instituce a privátní laboratoře, provozovatele zdravotní péče a výrobce, a inicioval tak širokopásmové testování,” píše Wall Street Journal.

Médiím lze samozřejmě namítnout: Dobře, máte-li tu potřebu, kritizujte, ale vůbec nic tím nezlepšíte, spíše naopak. Jenže ani to není pravda. “Někteří poradci v Bílém domě se o stížnostech zdravotníků na nedostatek testování dozvěděli z médií, ne od zdravotnických úředníků v jejich vlastní vládě,” cituje deník “člena administrativy, který je obeznámen se situací”.

Kritika ze strany médií je politikům protivná a prvním instinktem je odpor. Jenže ve výsledku může být účinná a k dobru věci. Když je například upozorní na problémy a chyby, o kterých sami nevědí.

Nelze to dokázat, ani Trump a ani Babiš by to jistě nepřipustili, ale mediální tlak ovlivnil jejich rozhodování a vystupování k lepšímu. Trump změnil tón, na své poměry začal vystupovat střízlivě, zároveň naléhavě. Už nezastírá rozměr krize, je důvěryhodnější než kdy před tím, a určitě mnohem více než ještě před pár týdny.

V případě Babiše a jeho týmu média přinutila vládu, aby vyšla s pravdou ven a místo mlžení, že roušky a respirátory jsou “už, už tady”, prostě přiznala, že nakoupit tyto prostředky je za jejich současného globálního nedostatku a zmatku objektivně obrovský problém. To se dá pochopit, ale začátkem řešení je vždy problém přiznat. A do toho se Babišovu týmu evidentně nechtělo.

To platí také o testování. Česká i americká média tlumočila až skandální zkušenosti konkrétních lidí (a laboratoří). Což opět zafungovalo jako potřebný šťouchanec, který politiky přinutil, aby si přestali vymýšlet. Jejich výroky, že “testován je každý” (což shodně říkali Trump i Babiš), byly nejen nepravdivé, ale i nebezpečné. Pokud nejdříve vzbudíte dojem, že “když je testován každý, tak si pro jistotu zajdu také”, pak o dost hůře žádáte veřejnost, aby zbytečně nezahlcovala naprosto přetížený systém.

Ruce pryč od Václava Havla?

Jedno z hesel americké žurnalistiky říká “buď skeptický, ale ne cynický”. Politici nejsou z podstaty lumpové, přistupovat k nim z principu jako k podvodníkům je hloupé. Ale stejně tak by bylo hloupé kvůli vážnosti okamžiku přivírat oči nad tím, že něco dělají špatně.

V létě 1990 měl Václav Havel obrovský, zasloužený kredit mezi novináři. Zdejšími i zahraničními. Jistě byl svého druhu hrdinou i pro tehdejšího šéfredaktora listu Washington Post Bena Bradleeho. Když ale Michael Žantovský, který byl Havlovým mluvčím, během debaty s Bradleem a dalšími americkými žurnalisty položertem řekl, že někteří čeští novináři by kvůli svému psaní zasloužili jít do vězení, probudila se v Bradleem okamžitě ostražitost amerického reportéra.

Jeho zdravou skepsi to vyprovokovalo a nehledě na to, jak mu byl Havel sympatický, si pochyby nenechal pro sebe. “Svoboda tisku zahrnuje svobodu se mýlit, a dokonce i možnost být nezodpovědný. Vládní intervence (my se s tím lumpem budeme soudit) a hrozby ze strany vlády (pošleme je do vězení) jsou sotvakdy, pokud vůbec, odpovídající,” napsal tehdy ve Washington Post.

Pro autora tohoto textu, který tehdy začínal v médiích a visel Václavu Havlovi a jeho lidem na rtech, to bylo jako rána palicí. Kritizovat Havla? How dare you!?

Jenže nebyla to drzost, ale prostě a jednoduše zdravá, normální a potřebná novinářská citlivost. Nejsou nedotknutelní politici a není mnoho situací, kdy by média měla počkat s jejich kritikou na lepší časy. V současné Americe, stejně jako v současném Česku, by to průběh pandemie spíš jen zhoršilo.